Na sklonku loňského roku jsme vám představili tvorbu polského umělce žijícího v USA, Marka Hapona. Vzhledem k pozitivním reakcím na tento článek jsme se s Markem domluvili na rozhovoru, který se věnuje jeho umění, inspiraci slovanským pohanstvím i dalším aspektům s jeho prací a životem souvisejících. Věříme, že vás Markovy názory a životní filosofie zaujmou stejně jako jeho kresby.

W.

Discord – Nesoulad (1990)

Na úvod bych se rád vrátil k tvému stručnému životopisu, jímž jsi uvedl na našich stránkách své kresby. Musím říci, že na mne zapůsobila jeho niternost a otevřenost, s níž popisuješ své „etnické“ probuzení pro vlast svých předků. Zásadní roli v tom hrál tvůj odchod do USA, kde jsi se tváří v tvář tamní bezobsažné kultuře uvědomil, že patříš k jinému národu a asimilovaný Američan, tj. člověk, jenž odložil své kořeny, se z tebe nestane. Domníváš se, že pokud bys zůstal s matkou žít v Polsku, a tuto negativní zkušenost neprožil, vydal by ses vůbec na uměleckou dráhu?

Často jsem si říkal, např. jak by se můj život lišil, kdybych býval zůstal v Polsku. Jsem si téměř jistý, že v určitou chvíli bych z Polska odešel, pokud ne z ekonomických důvodů, každopádně ze zvědavosti. Být mimo svou zemi mi rozhodně pomohlo v tom, že jsem svou národní kulturu viděl s odstupem a  jiné kultury tváří v tvář. Následkem toho se u mě rozvinula schopnost oceňovat své dědictví, namísto toho, abych jej bral jako samozřejmost. Kdybych zůstal v Polsku, čelil bych nebezpečí, že budu uchvácen umělou, okázalou pop kulturou, proudící ze západu a různými uměleckými trendy. Nicméně si myslím, že počátek „mého procitnutí“ byl mou součástí a dříve či později by k němu stejně došlo.

Chicago Town Courier – Posel města Chicaga (1990)

V technice kresby jsi se propracoval k dílům udivujícím svými detaily. Tvé kresby se od počátku vyznačují tím, že jsou černobílé, což umocňuje dojem z nich. Co tě vedlo k tomu barvy zásadně nepoužívat?

Na počátku jsem zkoušel barvy používat. Brzy jsem si však uvědomil, že mé kresby jsou spíše o tvaru a kontrastu, než o stínování a barvě. Když jsem zkusil perokresbu, okamžitě jsem se zamiloval do její rychlosti a spontánnosti.  Rovněž jsem si uvědomil silné zalíbení pro vzory. Od té chvíle jsem začal rozvíjet vlastní styl kresby. Pero se stalo perfektním prostředkem k vyjádření intelektu a srdce. Kreslení se stalo mou poezií.

Vlevo a níže je několik příkladů mé rané práce s barvou a jedna z mých prvních perokreseb, Mother and Son. Jak můžete na těchto obrazech vidět, začal jsem se přesouvat od realističtějších forem k abstraktnímu a grafickému umění.

All You Can Eat – Vše, co dokážete sníst (1992)

Creation – Stvoření (1992)

Vedle abstraktních scén, neskutečných postav apod. zahrnuje tvoje tvorba i stylizované portréty. Co tě vlastně obvykle inspiruje k vytvoření nového díla?

Neustále se obohacuji novými ideami a novými informacemi. Zároveň mi zůstává blízké téma, jež miluji, jímž je naše rodná slovanská víra. Když se nová informace úspěšně spojí s tím, co jsem už vstřebal, dále ji rozvíjím. V mých myšlenkách začíná růst představa.  Je to skutečně krásné, protože pokud zůstávám nablízku tomu, co miluji a cítím, nemá konce tvoření nových forem – nových vizualizovaných básní. Někdy mi lidské tváře připadají ironické, To proto, že v nich vnimám božskost. Rysy jejich tváří jsou jedinečným biologickým projevem osobní a národní historie.