Magia i moc Słowiańskich Imion (Mian)

Magia i moc słowiańskich imion

(fragment z portalu: Gwiazdy)

Większość słowiańskich imion poszła w zapomnienie. Obecnie znamy zaledwie małą ich cząstkę, a przecież były ich tysiące! Strata jest tym dotkliwsza, że zawierały informacje o tym, co dla Słowian było na tyle ważne, aby zawrzeć to w magicznych formułach – imionach właśnie.

Słowianie należeli do wielkiej rodziny ludów indoeuropejskich zamieszkujących ogromne przestrzenie od Irlandii po Himalaje i wyspę Cejlon. Wszystkie języki indoeuropejskie pochodzą od jednego prajęzyka. Gdzie i kiedy żył lud, który mówił tym językiem? Wśród językoznawców i archeologów nie ma co do tego zgodności – jedni twierdzą, że 5000 lat temu gdzieś na Ukrainie, a inni, że 8000 lat temu w Anatolii (obecna Turcja).
Wszystkie (z pewnymi wyjątkami) ludy indoeuropejskie używały podobnych imion. Świadczy to o tym, że na początku, zanim rozeszły się po świecie, miały nie tylko jeden język, ale i jedną kulturę. Bo przecież sposób nadawania imion zależy od wierzeń, mitologii, religii i od tego, jak żyje dana społeczność, jakie panują w niej prawa i obyczaje.

Zaklęte życzenia
Podobieństwa w tworzeniu imion były tak wyraźne, że imiona powstałe w jednym języku tłumaczono na inny i to, co powstawało, było całkiem sensowne. Na przykład greckie imię Teofil (Theophilos), czyli „Boga miłujący”, przetłumaczono na słowiański jako Bogumił, a na niemiecki jako Gottlieb.

Wiele słowiańskich imion kończy się na -sław (Stanisław, Mirosław). W języku greckim odpowiada temu końcówka -kles (Patrokles, Herakles), bo -kles i -sław pochodzą od tego samego praindoeuropejskiego prasłowa, znaczącego „sława, sławny, znany”.
Indoeuropejskie imiona najczęściej były słowami złożonymi i wyrażały magiczne życzenie. Brzmiały tak, jakby nadający je kapłan lub ojciec, głowa rodu, zaklinał w nich los dziecka. Na przykład greckie imię Aleksander (Aleksandros) znaczyło „obrońca mężów” albo „mąż – obrońca” i zawierało życzenie: „obyś bronił swoich ludzi”.

Kronikarzu, notuj: „Ardagastes”!
Ze wszystkich ludów indoeuropejskich Słowianie najpóźniej wynurzyli się z mroków prahistorii. Pierwsze zapiski o nich pochodzą dopiero z około 500 roku naszej ery, kiedy to pojawili się nad Dunajem i napędzili stracha Grekom. Z tamtego czasu pochodzą też wzmianki o ich charakterystycznych imionach.
Pierwszy zapisany w historii wódz Słowian nazywał się Ardagastes. (Tak przynajmniej zanotowali to imię Grecy. Trzeba jednak przyjąć, że końcówka -es to naddatek wynikający z greckiej gramatyki). W dzisiejszej polszczyźnie imię to brzmi Radogost. Odnajdujemy je w nazwie Radogoszczy, czyli „grodu Radogosta”. Co ciekawe, spośród wszystkich ludów indoeuropejskich Słowianie mieli najbardziej rygorystyczne zasady komponowania swoich imion.

Co uchodziło, a co – nie
Grecy, Indowie, Germanie mogli się nazywać na cześć swych bóstw. Na przykład Izydor (Isidoros) to był „dar bogini Izydy”, Kalidaśa – „sługa bogini Kali”, a Thorwald – „władający z nadania boga Thora”. Słowianie natomiast nie zawierali w ludzkich imionach imion bogów (widocznie były tabu). Nie zawierali w nich także nazw zwierząt. W przeciwieństwie do Germanów, którzy powszechnie nazywali swych synów imionami takimi jak: Bernhard (Bernard), czyli „silny jak niedźwiedź”, albo Eberhard – „silny jak dzika świnia”. Podobnie postępowali Grecy, którzy tworzyli imiona w rodzaju Filip (Phil-ippos), czyli „lubiący konie”, albo Hipolit (Hippo-lytos), czyli „puszczający konie wolno”, co zapewne znaczyło: „tak biegły w sztuce powożenia, że konie go same niosą”. Słowianie jednak nigdy nie utworzyliby takich imion. Mogli mieć co najwyżej przydomki odnoszące się do zwierząt.
Tak samo nie były możliwe u naszych przodków imiona pochodne od nazw broni i innego sprzętu.
Wódz irańskich Scytów mógł się nazywać Sparapatas – „mający tarczę i strzały”, ale Słowianin – nie! Germanin mógł się nazywać Gerald – „władający włócznią”, a u Słowian takie imię nie miało prawa zaistnieć, i Mieczysław wcale tu nie jest wyjątkiem, bo to imię sztucznie stworzona.
Imiona Słowian były abstrakcyjne. Miały za zadanie zaopatrywać młodych ludzi w cnoty niezbędne w boju albo w radzie plemiennej – do utrzymania zgody i porządku. Miały też przypominać o szacunku dla starszych.

Cenna sława, władza i gniew
Ceniona była wśród Słowian sława, oczywiście dobra sława, zdobycie dobrego imienia w słusznej sprawie, i dlatego wiele imion kończyło się na -sław. Przyjrzyjmy się im:
Stanisław – „ustanów sławę”; Wrócisław (imię to pobrzmiewa w nazwach miast Wrocław i Warszawa) – „przywróć sławę”; Bolesław – „przynieś więcej („bole”) sławy”; Tomisław (pierwszy król Chorwacji) – „trudź się o sławę”; Czesław – „miej cześć i sławę”.
Imiona kończące się na -bor mówiły o cnotach wojennych, od „boriti” – walczyć: Czcibor – „walcz uczciwie”; Sambor, Są-bor – „walcz wraz z innymi” („są” znaczyło „razem”); Racibor – „walcz na wojnie” („rać” to „wojna”).
Cenioną cnotą (zwłaszcza na wojnie) był gniew, czyli wojenny zapał, stąd imiona: Zbygniew – „miej zbytek (nadmiar) gniewu”; Lutogniew – „niech twój gniew będzie przykry” (dla wrogów).
Niektóre imiona kończyły się na -włód, co oznaczało „władaj”: Inowłód – „władaj innymi” (a może „młodymi” lub „od młodego wieku”, bo to brzmiało tak samo); Wszewłód (po rusku Wsiewołod) – „władaj wszystkimi” Imiona zaczynające się na Suli- znaczyły „przysparzaj, pomnażaj”, i tak: Sulisław – „przysparzaj sławy”; Sulidziad – „przysparzaj swoim dziadom”, czyli przodkom. Czego miano tu przysparzać? Zapewne też sławy.

Mściciele na straży publicznego porządku
Niektóre imiona wzywały do zemsty. A trzeba wiedzieć, że zemsta nie była wtedy występkiem, jak dziś, lecz cnotą, bo na lęku przed zemstą rodu pokrzywdzonego człowieka opierało się poszanowanie dla prawa i porządku. Mściciele zastępowali w dawnych czasach policję i prokuraturę, dlatego tak bardzo byli cenieni.
Książę, który zbudował gród w Gdańsku, miał się, na przykład, mścić za wuja. Nazywał się Mściuj (czytaj: Mści-uj albo Mściwuj), czyli właśnie „pomścij wuja”. To zresztą ciekawe imię, bo pokazuje nam, że w tamtych czasach i na tamtych ziemiach wojownik miał solidaryzować się nie tylko z własnym rodem, czyli rodem ojca, co było oczywiste, ale również z rodem matki (wuj to był brat matki).
Inne imiona nawoływały do braterstwa w bitwie. Ciekawe, kto zgadnie, co znaczyło imię Borzytuchom, skamieniałe w nazwie pomorskiego miasteczka? – To samo, co Wojciech! Wojciech znaczy: „bądź pociechą w wojowaniu”, Borzytuchom – „bądź otuchą w walce” (w „borbie”).

Imiona Słowiańskie

ogólnie z Wikipedii

Imiona słowiańskie to imiona wywodzące się z pogańskiej, przedchrześcijańskiej tradycji słowiańskiej lub tworzone na ich wzór.

Charakterystyczną cechą imion słowiańskich, wyróżniającą je spośród innych imion ludów indoeuropejskich, był niemal całkowity brak odwołań w używanych imionach do wyznawanych bogów (prawdopodobnie temat tabu albo też wynik etymologii u Słowian samego słowa bóg – według A. Brücknera, F. Sławskiego o pierwotnym znaczeniu bogactwo, szczęście, dola – użytego np. w imieniu Bożydar).

[To absolutnie fałszywe zdanie bo języki słowiańskie znają masę imion związanych z bogami i członami boskich imion, chociażby rdzeń daż- dadź- z imienia Dzadźboga, Dażbogi, rdzeń swar – z imienia Swaroga (patrz niżej imiona czeskie), rdzeń rod- rad – tu już chyba nie trzeba wymieniać innych – także swąt – świat – święt np. w Światosław, Świętosława, Świętopełk, Svewlad, także wład, ład – Władysław, także człon wit – częsty w boskich imionach, również bor-  , również bog- , siem- , i wiele wiele innych można by ich wymieniać całe litanie jeszcze. C.B.]

U Słowian zasadniczo nie stosowano imion związanych z bronią (imię Mieczysław to imię stworzone przez Jana Długosza, który próbował w ten sposób wyjaśnić pochodzenie imienia Mieszko). Wśród imion złożonych nie spotyka się nazw zwierząt (wyjątkiem jest imię Wilkomir, poświadczone jednak w tylko jednym źródle, w dodatku późnym).

Właściwe imiona nadawane były prawdopodobnie w czasie postrzyżyn. Miały one magiczne znaczenie i stanowiły życzenie – wróżbę dla osoby je noszącej. Dzieci zanim otrzymały swoje prawdziwe imię (w wieku około siedmiu lat) nosiły imiona zastępcze, pozornie umniejszające wartość dziecka, a tym samym chroniące je przed złymi mocami np. Niemoj, Nielub, itp.

Imiona Słowian były abstrakcyjne. Ich zadaniem było zaopatrywanie młodych ludzi w cnoty niezbędne w boju albo w radzie plemiennej oraz do utrzymywania zgody i porządku. Miały również przypominać o szacunku dla starszych.

Historia imion słowiańskich

 Osobny artykuł: Dzieje imion w Polsce.

Imiona słowiańskie były ściśle powiązane ze słowiańską magią i zwyczajami. Wraz z rozwojem państwowości polskiej, rodzima kultura znalazła się pod silnym wpływem chrześcijaństwa oraz antroponimii związanej z kultem świętych.

Imiona staropolskie, współistniały z imionami chrześcijańskimi (zapożyczonymi z innych języków) do przełomu XV i XVI wieku. W tym okresie, między innymi na skutek decyzji Soboru trydenckiego, na którym zakazano używania imion niechrześcijańskich, zaczęły być wypierane przez obce kulturze polskiej imiona chrześcijańskich świętych. Z imion staropolskich w powszechnym użyciu zachowały się między innymi te, które nosili polscy święci, np. Kazimierz, Stanisław, Wojciech.

Odrodzenie słowiańskich imion nastąpiło w XIX wieku. Na podstawie analizy dawnych źródeł, przywrócono do życia wiele zapomnianych imion. Było to spowodowane wpływem filozofii romantyzmu, która odwoływała się do przeszłości i tradycji, a także pobudkami patriotycznymi, gdyż podczas zaborów starano się zachować polską tożsamość narodową.^[1]

Imiona złożone (dwuczłonowe)

Dawne imiona słowiańskie składały się często z dwóch członów (leksemów), dlatego nazywa się je dwuczłonowymi lub złożonymi, np. imię Bolesław składa się z członów bole- i -sław. Niektóre leksemy występowały tylko na początku imienia (czyli jako pierwszy leksem) lub tylko na końcu (czyli tylko jako drugi), a inne zarówno na początku jak i na końcu.

Przykładowe człony to: bor „walka” (Borzymir, Dalibor), ciech „uciecha, pociecha” (Ciechosław, Wojciech, Sieciech), gniew (Gniewomir, Mścigniew, Zbigniew), mir „pokój, spokój, dobro” (Chociemir, Mirogod), sław „sława” (Sławobor, Gościsław, Jarosław), dom (Domarad), goj „lek, obfitość, pokój” (Częstogoj), woj „wojownik” (Wojsław, Częstowoj), (w)uj „wuj” (Gościwuj), żyr „pokarm, życie” (Domażyr, Żyrosław), rat „wojna, walka” (Racimir, Ratsław), mysł „myśleć” (Myślimir, Drogomysł).

Psł. *domъ oznacza „pomieszczenie, gdzie człowiek żyje ze swoją rodziną”; „wszystko, co jest w domu, rodzina, mienie, majątek”, „ród, pokolenie”, „strony rodzinne, kraj ojczysty”. Imiona z członem Doma- || Domo- w językach słowiańskich wystąpiły w liczbie 21 męskich i 2 żeńskie. Prasłowiańska *sěmьja może nieść ze sobą m.in. znaczenia: „rodzina, ród; czeladź, służba; własność”. Imiona z członem Siemi- || Siemo- wystąpiły: męskie 17-krotnie, a żeńskie jednokrotnie, w językach południowosłowiańskich, w polskim, czeskim i słowackim, sporadycznie w połabskim i łużyckim; badacze nie znaleźli śladów takich imion w materiałach staroruskich. *Rodъ oznaczał „pokolenie, generację, ród” i z tym członem odnotowano 2 imiona w jęz. polskim, czeskim, ruskim i serbo-chorwackim.

Charakterystyczną cechą jest dla nich możliwość przestawienia kolejności członów, przez co powstawały pary imion takie jak Sławomir i Mirosław, Radomił i Miłorad, Gniewomir i Mirogniew.

Imiona kobiece tworzono dodając końcówkę -a do imienia męskiego (np. Wszebora czy Stronisława). Niektóre człony występują tylko w imionach kobiecych: -wola (Boguwola, Bohuwola), -cześć (Przybycześć), -wieść (Dobrowieść), -włość (Boguwłość), -żyźń (Dobrożyźń, Świętożyźń). Znane są też złożone imiona żeńskie, których męskie odpowiedniki nie zostały znalezione w średniowiecznych dokumentach: Cirzpisława, Częstobrona, Dobromiła, Dobroniega, Dziadumiła, Ludomiła, Ludźmiła, Niedomira, Nieluba, Niemiła, Włościsława, Wyszeniega, Świętomira.

Zarówno imiona męskie jak i żeńskie były często skracane lub zdrabniane, przez co powstały np. formy: Cieszym z Cieszymysła, Bliz z Blizbora, Kaźmir z Kazimira, Sulim z Sulimira, Radochna z Radosławy. Często człon skrócony rozszerzano formantem o wygłosie -ch lub -sz (przykładem są imiona takie jak: Bolech, Częstoch, Milich, Gniewosz, Budzisz, Bogusz, Przybysz), albo formantami -ek, -ko, -ik, -yk, -ina, -yna, -on, -ęta, -ota (np. Godek, Sławek, Chwałko, Milik, Dobrzyk, Męcina, Borzyna, Miron, Chwalęta, Radzięta, Jarota).

Dotychczas zrekonstrowano około 600 imion dwuczłonowych męskich i 120 imion żeńskich używanych w języku staropolskim, zawierających 150 odrębnych rdzeni leksykalnych. Wiele imion odtworzono dzięki analizie nazw miejscowości oraz nazwisk.

Można odnotowac występowanie w innych językach słowiańskich imion, których odpowiedników nie ma w języku polskim. Są to np:

• języki południowosłowiańskie – Domomyslъ (Domomysł), Sěmignevъ (Siemigniew), Sěminěgъ (Sieminieg), Domaněga (Domaniega, fem.), Sěmitěchъ (Siemiciech), Sěmibądъ (Siemibąd)

• chorwacki – Domačaj (Domaczaj, por. pol. Domaczaja)
• serbsko-chorwacki – Domońeg (Domonieg)

• język czeski – Sěmibor (Siemibor), Sěmitěchъ (Siemiciech), Domamil (Domamił)
• język pomorski – Sěmibądъ (Siemibąd)

[Jakoś mi tutaj brak obydwu łużyckich języków, które jeszcze nie są martwe, a na pewno nie używamy tych samych imion – ale właściwie dlaczego, skoro ich znaczenie jest tak jasne i oczywiste – a straciliśmy tysiące dawnych imion słowiańskich zastępując je tym obcym nic nie znaczącym dla nas bełkotem. C.B.]

Imiona niezłożone (jednoczłonowe)

Wśród imion słowiańskich spotykano też imiona jednoczłonowe, pochodzące od przymiotników bądź rzeczowników pospolitych (np. Poznan, Goszczon, Kochan, Wygnan, Krszczon, Baran, Szydło, Kąkol, Broda, Żyła, Uchacz, Łopata, Żaba, Rus, Cich). Ich znaczenie mogło było różne:

• imiona życzące, np. Kochan (niech będzie kochany),
• imiona mówiące o uczuciach do narodzonego dziecka, np. Obiecan, Żdan (obiecany, oczekiwany),
• imiona chroniące dziecko przed złymi mocami (składają się z leksemów o wydźwięku negatywnym, odstraszającym) np. Wygnan, Mazan, Grozim,
• imiona od nazw groźnych zwierząt, np. Wilk, Żbik,
• imiona od niektórych roślin, np. Ślaz, Rzerzucha^[1].

Niekiedy były to przydomki używane w funkcji imienia. Imion takich zachowało się wiele więcej niż imion złożonych, obecnie nie pełnią już funkcji imion.

Dawne i nowe imiona słowiańskie

Poniżej znajdują się odnośniki do starodawnych imion słowiańskich, jak i nowszych, na ich wzór utworzonych, wraz z datami imienin.

Męskie imiona słowiańskie

 Osobny artykuł: Męskie imiona słowiańskie.

Żeńskie imiona słowiańskie

 Osobny artykuł: Żeńskie imiona słowiańskie.

Męskie imiona słowiańskie polskie: patrz –  Polskie słowiańskie imiona męskie

Żeńskie słowiańskie imiona polskie: patrz – żeńskie słowiańskie polskie imiona

Męskie i żeńskie imiona słowiańskie czeskie: patrz – czeskie imiona

męskie i żeńskie imiona rosyjskie, ukraińskie, białoruskie: patrz – pogańskie ruskie imiona, imiona słowiańskie

męskie i żeńskie imiona serbsko-chorwackie (macedońskie, bośniackie, słoweńskie): patrz – słoweńskie imiona

męskie i żeńskie imiona bułgarskie (macedońskie, rumuńskie-wołoskie): patrz – bułgarskie imiona

Imiona czeskie – odrobina etymologii czeskich imion dla wnikliwych, którzy trochę łapią czeski (bardzo bliskie polskiego, jeśli się przebrnie przez różnice zapisu)

Jména osob

Celkový rozbor této části slovného výrazu v RZ a RK dosud podán nebyl, ba neznáme ani vážnější řešení dílčích otázek. Poměrně nejobjektivněji je psána stať Komárkova (Sborník, str. 245 nn.) a je pozoruhodné, že autorovy výsledky jsou pro R poměrně příznivé. Zbývá vlastně jen několik OJ, jejichž výklad činil potíže. Pro ostatní ,,nedoložená a nemožná” jména se buď našly přímé doklady (Lubor)  nebo je možno uvést jména tvořená analogicky  (Jarožír – Ranožír aj.).

Jsou ovšem také onomastická pojednání, v nichž se hovoří o ,,rádoby básnických jménech”, o ,,chybných výtvorech novočeského padělatele” apod. Tato literatura nám přináší po ryze odborné stránce dosti málo, a to zejména tam, kde se zaplétá do vlastních nedůsledností, kdy se na str. 36 zapomíná, co se tvrdilo na str. 15. To se stalo J. Svobodovi, který ve své častěji uváděné práci pokládá jméno ,,Slavoj ” za produkt 19. století, jenž znehodnocuje dílo Palackého, ale později — podle Ertla — je vyhlašuje za pravé staročeské, protože je jednoduché. Autor též cituje mezi Oj z RZK jméno ,,Bivoj”, které tam pochopitelně není.

Protože musíme bohužel ještě vkládat do naší práce apologetickou tendenci, povšimneme si nejdříve činitelů, jež jsou pro posouzení stáří a původnosti textu rozhodující.

1. Jazyková správnost a českost OJ i jejich komponentů. Bylo by nemožné hájit text, v němž by se objevoval třeba jen jediný výtvor obrozenců, nějaké jméno, jakých nalézáme ještě dost u Tyla nebo Klicpery, nemluvě o Hankových současnících. Jména jako ,,Jasoň, Krasoň, Hvězdoslav, Mlhoš” (mhla ote prachu, Jar.), Liboslav (RK: Lubomír), Mnohoslav, Čechomil, Mírumil (viz dále o komposičním vokálu), Lékoslav, Sudiprav vedle mnoha jiných by falsátora ihned usvědčila. Kromě jména Oldřichova – ,,Beneš Heřmanóv” je co do ethnické příslušnosti sporné — a možná zkomoleného ,,linhem” z Proužků nejsou v R žádná jména přejatá z cizích  jazyků. Sémantický obsah jmen se neoddělitelně váže na jména indoevropská, což platí hlavně u složenin: zračí se v nich hlavně ,,abstraktní” vlastnosti jejich nositelů: čest, sláva, bojovnost, udatnost, hněvivost v boji, výsostné postavení v rodu, umění sjednat mír, síla v obraně i v útoku atd. 2. Poměr počtu jmen jednoduchých ke složeným. Při krátkosti našich zlomků a také proto, že nemáme po ruce nějaké statistiky, lze jen obrysově konstatovat nenásilnost a přirozenost, s níž se drží simplex a compositum v přibližné rovnováze. Jednoduchá jména v RZK jsou tato: Chrudoš, Klenovic, Tetva, Popel, Čech, Lubuša, Trut , Radovan, Beneš, Heřmanóv, Čsmir (možná Čmyr, viz speciální část), Ludišě, Morana-Morena,  Oldřa,  Ruboš, Slavoj  (není-li ze ,,Slavivoj”), Srpoš , Vesna (není-li spíše apelativum) a Věstoň . Složená: Sutoslav , Lutobor, Ratibor, Jarožír, Střezibor , Samorod , Staglav , Bolemír , Boleslav, Čstimír , Jarmír, Jaroslav, Kruvoj, Lubomír, Luděk,  Ludislav, Lumír,  Neklan, Spytibor, Střebor , Veleslav, Vlaslav , Vněslav, Vojmír, Výhoň, Záboj , Sbyhoň , Sděslav. 3. Místní příslušnost OJ ve vztahu k R. Řešení této otázky může být ovšem jen kusé a ne zcela spolehlivé, neboť OJ nejsou po této stránce stabilní. Přesto ukázal F.A. Slavík  (ČČM 63, 1889, str.168 nn.) níže uvedené souvislosti, jež by se daly ještě rozhojnit: Staglav  od Radbuzy: Štáhlavy a Šťáhlavce, Plzeňsko, Klenovica: Klenovice 2x na Písecku, u Soběslavi, u Klatov. Dodávám OJ ,,Klen” z Holečkových ,,Našich”. Popel: Poplovice u Klenovic na Plzeňsku. Svatoslav (my však čteme rukopisné ,,Sutoslav ”!) Svatoňov u Ml. Boleslavi a u Hradce – mluví se tu snad o hradě Lubici na soutoku Labe  s Orlicí. Tetva: Tetov na Otavě a u Kašperských Hor. Lutobor: Litoboř u Náchoda, Lichkov u Králík, Libřice u Jaroměře (Lutobor z RZ byl od Hradce Králové). Ratibor (od Krkonoš): Ratibořice, Ratiboř, Ratina. Radovan (sev. Čechy): Radešov n. Ohří, Radovanův Brod, Radešín, Radovanec, Radovesice, Radečice, Radechov, Radena. Jarožír (stř. Čechy): Jarov u Dvora Král., Jarešov u Volyně, Jarotice u Radobylců na Písecku — zde je ovšem větší odlehlost slovní i místní. Střezibor  (Posázaví): Střechov u Kácova, Střemelice, Střimelice, Střemošovice, Střebešice, Střížkov (ale zde je nutno někdy vyjít přímo od základu ,,Stře-”) Sbyhoň : Zbyhněvice u Heřm. Městce. Heřmanóv: Heřmanice, hl. SV. Čech. Lubor:  Libřice u Jaroměřic. Střebor : Střebechovice, Třebechovice, Třebeš, Třebešov (SV Čech). Spytibor: Spitovice, Spyves, tamtéž. Bolemír : Bolechov u Trut nova. Ruboš: Rubinovice, tamtéž. Zdeslav (lépe Sděslav) na Klatovsku: Zdislav u Skutče, Zdeslavice u Malešova a u Ledče, Zdi u Humpolce a u Vlašimi. Čestmír aj,: Ctiměřice (Ml. Boleslav), Ctimírovo Vesce, Ctiněvec u Roudnice, potok Čestina u Kácova. 4. Způsob přepisu OJ v našem textu a jejich skutečné znění. Toto zkoumání nelze provést v RZ vzhledem k jeho jednoduché grafice, ale je neobyčejně důležité v RK. Zde se totiž nezvratně dokazuje, že RK je mladším opisem ze staršího textu, takže můžeme obohatiti naše starší textologické úvahy. Tak vidíme, že ,,ř” je v zásadě přepisováno v RK jako ,,rs” kromě těch míst, kdy opisovači nebylo původní znění slova již známo nebo kde mu nerozuměl (snad s výjimkou nářečového ,,uderiti” atd.). Proto čteme ,,Oldria”, nikoli ,,Oldřa”.  Kolísá také přepis jména Čestmír, kde čteme ,,Cestmir, Csmir, Cstmir, Cstimir”, kde druhé z těchto čtyř znění má asi význam ,,nomen – omen”, jak dále uvidíme. Je psáno ,,Hermanóv”, protože písaři bylo patrně známější německé ,,Herman” a neuvědomil si existenci českého ,,Heřmaně”, nemluvě o záhadách etymologických. Dále je psáno ,,Zdeslav” (2x), ač je to jistě ,,Sd-; nevíme, zda patří k adv. ,,zde”, tj. ,,sdě” v RK, anebo pravděpodobněji ke ,,sdieti ”. Opisovač znal dobře ,,sdě” i ,,sdieti ”, ale nijak se netrápil, jak je pochopitelné, se skutečným etymologickým původem i významem svého ,,Zdeslava”. Přesně totéž platí pro OJ ,,Vneslav” (3x), kdy si pisatel opět neuvědomil, že jméno znamená ,,vně slavný”, navenek proslulý”, ač jistě znal adverbium  ,,vně” (je také v našem EJ). Mimochodem: patří sem i ,,vnuz” v RK, tj. ,,vňuž”, neboť ani tato spojk a již nepatřila v době opisu do běžného slovného fondu 14. století. Neméně nápadný je ,,Veston” (2x), samozřejmě, že ,,Věstoň ”, neboť ,,zvěst i” a všechny deriváty k tomuto slovesu jsou v RK přepsány správně. Na přepis ukazuje ovšem i ,,w”, které je na příslušných místech téměř vždy takto transkribováno. 5. Ústrojnost při tvoření komposit. Jde tu hlavně o vokál ve švu složeniny a o slovný druh obou komponentů. Můžeme tu rozeznávat následující typy: a) první člen  je slovesný (jednoduché nebo i složené verbum), druhý jmenný. Je to velmi archaický způsob zvláště tam, kde je verbální komponent roven slovesnému kořenu (později rozšířenému). Svoboda, uv. spis, str. 52 uznává částice  ,,by, ča, če, da, dě, je”, ,,sta”. Z tohoto výčtu nás nejvíce zajímá poslední, neboť její pomocí je tvořeno OJ Staglav  v LS. Mladší, ač ovšem také starobylý je ,,Stanislav”. Slovesných kořenů je v OJ a také v MJ ještě více, než shledal Svoboda. Je např. ,,Bivoj” – Bojslav, MJ Bukodry (koř. ,,der”), ale ,,dravec” aj.; dále ,,ber, bra” (Zbraslav, Branislav), ,,ster-stře” (náš ,,Střebor ”), ,,ter” – Třebíz, ,,zna-” – Neznavuj, ostatně sám Svoboda má i OJ ,,Čúkvas” – kdo ,,čuje, čije hostinu”. Podle T. Milewského, Slow. imiona osobowe s pierwiastkem werbalnym w pierwsztym czlonie na tle porownawczym, Slawische Namenforchung, Berlín 1963, str. 191 nn. tu má slovanština přímý vztah k jazykům iránským a ke staré indičtině, kde je toto tvoření zvlášť hojné; baltické jazyky je znají také, ale v menší míře. V RZK jsou ještě další OJ tohoto typu se základy jinde neznámými. Patří sem zejména ,,Lumír,  Luděk,  Lubor”,  dále ,,Kruvoj”, možná i ,,Vlaslav ”.Někdy je tento prazáklad, můžeme-li to tak nazvat, rozšířen buď předponou (Sbyhoň ) nebo vidovým derivátem slovesa, resp. jde o sloveso novější, jež může být i postverbální. Takto jsou tvořena jména RZK ,,Střezibor , Ludislav, Vratislav (k Ludislavu zkrácenina ,,Ludišě”, možná jediná v RZK). Důležité je, že spojovací vokál odpovídá tvarům aoristu  nebo imperativu.  Jiné samohlásky by byly novější, připojené analogicky.  O tom píše instruktivně např. M. Malcona, Budowa morfologiczna staropolskich imion osobowych”, Vroclav – Varšava – Krakov – Gdaňsk 1971, str. 17 nn. Příkladem takového pozdějšího tvoření je třeba ,,Imislav” ke slovesu ,,jmieti”, kde vokál ve švu sem přešel analogií  podle sloves typu ,,prositi”, jež byla, jak jsme výše dovodili, co do frekvence  na prvním místě.Zbývá dodat, že tvoření komposit ,,sloveso + jméno” byl oblíben též u vodních toků, jak vysvítá z příkladů v knize E. Rzetelsko-Feleszkové a J. Dumy (již uváděno), str. 164 nn.: Re-ja, My-slava, Ry-ja (ke slovesu ,,rýti”), Ry-la, O-dra (d6r) a Swetina (v6t-). b) první komponent je jmenný (adj. subst., particip.). V tomto případě je druhý člen  složeniny  slovesný, případně od dějového substantiva. Je ovšem i možnost ,,esocentrického” tvoření, jako třeba ve jménu ,,Jaroslav”, které asi značí ,,ten, kdo má stálou, živou slávu”. Spojovací vokál je u o-kmenů  -o-, u i-kmenů převážně -i-. Podle Milewského, Indoewropejskie imiona osobowe, Vroclav – Varšava – Krakov 1969, str. 71 je komposiční vokál ,,o” asi v 37,28% složených jmen slovanských. RZK do svých podkladů M. ovšem nezařadil. Napočítal jsem celkem 30 složených OJ v RZK, z toho s komposičním vokálem -o- jen šest, tedy 20%. Při nevelkém rozsahu našich zlomků nelze z tohoto výsledku mnoho vyvozovat. Ale pozoruhodné je, že polské doklady (Malcová, uv. spis, str. 24) naznačující nejméně stejné stáří komposit zcela bez spojovacího vokálu. Vkládání samohlásky do švu je ovšem též velmi starobylé a pochází snad ještě z dob, kdy ie. jazyky ani neměly rozvinutou flexi. Přesto se zdá ,,Ludomír” mladší než Lud-, Ludz-, viz i české aj. OJ ,,Ludmila”. Novotvary vznikají po různých změnách nebo analogicky.  Ze známých jmen našich předkřesťanských knížat je pět složených, ale z toho jen jedno s -o- ve švu; u panovníků z dob historicky lépe známých je tomu obdobně. Všechna OJ v RZK jsou starobylá. ,,Správné” o-kmeny  (nikdy analogické!)  jsou ,,Sutoslav , Lutobor, Jarožír, Samorod , Jaroslav, Lubomír”. Vedle toho přesně tvořená OJ z i-kmenů: Ratibor, Čstimír , Vratislav. OJ bez spojovacího vokálu: Jarmír, Vojmír, Čestmír.Nevíme, zda výklad polského MJ ,,Wislawice” z Vito- je správný, a to jak vzhledem k tomu, co bylo výše pověděno, tak i k dávné diskusi, zda mohla být ve slovanských OJ vymítána i celá prostřední slabika. Zde se dotýkáme sporu, který vyvolal zejména J. Polívka  jako odpůrce R.V. Ath. 3, 1886, str. 426 a v Ath. 4, 1887, str. 71 tvrdil, že předpokládané změny jako ,,Kruto (Krupo-) voj” a ,,Lubomír” na ,,Kruvoje” a ,,Lumíra”  jsou nemožné. Dodnes se dočítáme tohoto tvrzení v našich onomastikách, ač se uznává ztráta slabiky s úzkým vokálem jako ,,Vlastislav” – ,,Vlaslav , Vlaclav”. Jiní badatelé, zejména polští, však snesli dosti materiálu pro vymítání  slabik i s vokálem širokým, a to jak v apelativech, tak i ve jménech. Tak cituje W. Taszycki, Onomastyka, Vratislav-Krakov 1958, str. 7 a 63 např. ,,Pekoslawa” – Peclawa i Peslawa, Putislaw – Puslaw, tak i ,,Goslav, Roslaw, Wislaw, Raslaw”. E. Eichler, Studien zur Frühgeschichte slawischer Mundarten zwischen Saale und Neisse, Berlin 1965, str. 58 uvažuje o vývoji ,,Těchomysl – Těmysl”. Tento jev zkoumal i B. Dunaj, Jezik polski najstarszej doby pismiennej, Krakov 1975, str. 89. Soudí, že tu působil přízvuk, který padal na první slabiku předcházejícího komponentu a potlačoval další vokál nebo i slabiku, zvláště když obsahovala samohlásku úzkou nebo jer; častěji se zákon uplatňoval před slabikou -slav než před jinými komponenty.  V češtině máme ,,Jalubí” z ,,Jarolubí”, Búslav z Bohuslav, Jenofa z Jenofefa. K tomu Jireček, Nástin, str. 19. Jsou i další příklady: ,,kněgyni” – knieni, čelesno – česno, gospoda – gazda, vévoda – veyda (v OJ), podle Machka : mladoženich, mladoženka – manžel, manželka, pečeňa turova (druh houby s červenou šťávou, doslovně ,,býčí játra”) z toho ,,pečárka”. Vrchole m je vývoj jména ,,Nusle”, pův. ,,Neosvětely”, kde zmizely v době velmi staré tři slabiky.Obránci však učinili také zde — vedle jiných případů — chybu tím, že se zalekli autority odpůrců a neuvážili plodnější možnost jiných výkladů. Je nutno si uvědomit, že OJ v RZK jsou nadmíru stará. Vždyť i naše OJ patří ke stoletím dávno minulým. Stejně se musíme dívat na OJ ,,Kruvoj, Lumír”  a snad i ,,Vlaslav , Lubor,  Luděk”  a promítnout je do doby mnohem starší, než byl opis, ano i než byl archetyp  RK; ba nelze vyloučit ani vliv nějakého neslovanského živlu — substrátu — který se patrně uplatňuje, jak mimochodem konstatujeme, také v OJ citovaných Hájkem z Libočan. ,,Kruvoje” nelze vyvozovat z ,,Kruto, Krupo-” též proto, že tu byla labiovelára ,,w”, jež by v jazyce RK vypadla; měli bychom ,,Krutoj, Krupoj” tak, jako je tu ,,úžě – houžev” a ,,zeřivý  – zvěřivý”. Viz i dále v části speciální. c) první člen  je tvořen adverbiem  nebo slovem neohebným. Zásada tu je: první člen  má být v původní podobě, analogie  přicházejí až později. Tedy původní ,,Domamysl, Vněslav”, nověji též ,,Domomysl, Vnislav”. Tento typ tvoření je společný Slovanům, Indům a Iráncům, jak dokázal opět T. Milewski, Indoeuropejskie imiona osobowe, Vroclav – Varšava – Krakov 1969, str. 217 nn. K těmto OJ patří v RZK zejména ,,Bolemír , Spytibor, Výhoň, Neklan (= nezdolný, nepřemožitelný) a možná ,,Sděslav”, je-li od ,,sdě”, nikoli ,,Zdislav”. d) jména zdánlivě jednoduchá, ale vzniklá zkrácením původní formy. Je to postup značně novější, a proto doložený jen v mladší ,,Ludiši”, která sama je asi z ,,Ludislavy”. Dala by se takto vyložit i OJ ,,Srpoš , Ruboš” z téže skladby, ale je asi lépe vyjít z původního základu a sufixu ,,-oš”. 6. Návaznost na obecný vývoj OJ v češtině.  Zde je nutno konstatovat několik skutečností, svědčících pro starobylost skladeb. Předně mají všechna OJ, ať složená nebo jednoduchá, svůj význam a nejsou tvořena mechanickým sdružováním komponentů; už jsme se dotkli případů ,,nomen – omen” v RZK. Je patrné, že Češi měli odedávna smysl pro udílení různých přezdívek, ať humorných nebo čestných, jak ještě uvidíme ve výkladu jednotlivých jmen. Všechny složeniny  jsou ,,epické” a nenajdeme tu pozdější ,,realistické” tvary jako ,,Povsinoha” nebo ,,Duspivo”.

V dalším podrobnějším výkladu OJ si povšimneme zejména těch, proti nimž byly a jsou vznášeny námitky, a těch, jejichž výklad činí potíže a k nimž připojujeme některé vlastní postřehy,

Bolemír , Lud. 19, 21 a 19, 24. Podle Flajšhanse nedoloženo. Komárek uznává OJ za možné, neboť způsob tvoření je produktivní. Komponent ,,bole, bolje” sahá do doby všeslovanské jazykové hodnoty. Jméno, v tomto znění se dokládá jako pro češtinu (Boleslav atd.), ale i pro polštinu (Malcová, uv. spis, str. 68) a pro sch. (F. Kopečný, Průvodce našimi jmény, Praha 1974, str. 46). Spor o to, zda je sufix ,,mír” původnější než ,,měr” nebo naopak, se častěji rozhoduje ve prospěch prvního hlavně proto, že ,,mir” se vyskytuje i jako první člen  složeniny,  kdežto ,,měr” nikoli. ,,Padělatel” byl téhož názoru, jak dokazuje vedle ,,Bolemíra ” i ,,Lubomír, Lumír,  Vojmír, Čstimír ” a vlastně i ,,Miroslav”  z MV.

Čstimír , Čestmír, Čstmír a CSMIR, jen v Čest. První tvar zastoupen podle Flajšhansova slovníčku jednou, druhý jednou, třetí sedmkrát a čtvrtý sedmkrát bez zjistitelného pevného systému. Flajšhans uznává jen formu ,,Čstimír”  za správnou a na podporu svého mínění cituje jiná znění tohoto OJ z ostatních stč. spisů, např. Štir, Styr, Štír, Zder”. Komárek námitku pomíjí. Připomínáme, že je také ,,Tyr” u Kosmy. Tato forma by se dala vykládat nejrůznějším způsobem, ale je možné, že je jméno ,,latinisováno”. Jméno Čestmír je tvořeno správně, pokud akceptujeme typ komposita  se dvěma samostatnými základy; pak by byla právě tato forma nejstarší. Obvykle se soudí, že je v tomto OJ skryto apelativum ,,čest”, ale bylo vysloveno i závažné jiné mínění: Milewski, Indoeuropejskie…tu vidí základ ,,čest”, tj. ,,mocný, silný” a na podporu tohoto názoru cituje polské ,,Czestomir”. Ale týž autor zná i původního ,,Č6st6míra” v témž spise, str. 53 a vidí tu jeden z dosti vzácných případů původního i-kmenového základu v první části komposita; tak je i ,,Hostivít”, později analogické  ,,Hostomysl”. K věci též M. Karpluková, Slowianskie imiona kobiece, Prace onomastyczne 4, 1961, str. 30. Vcelku lze říci, že tam, kde žilo v plném významu apelativum ,,čest”, zachovávala se tato původní podoba, kde složeniny  (nebo i slova tvořená sufixy) nabývaly vedlejších nebo odvozených významů, uplatnily se jerové zákony. Kromě toho přistoupila jako závažný činitel i nesnadnost při vyslovování této konsonantické skupiny; to se jeví jak v grafice (též v našem RK), tak i v přepisu a hláskovým vývoji slov podobné konstrukce (msta – mestný, lest – lestný atd.).

Jinak řeší jméno Malcová, uv. spis, str.77. Podle ní je ,,Čstimír”  od slovesa ,,č6stiti”, ale od subst. ,,čest6” je ,,Čestmír” a také např. ,,Česlav”. Toto mínění podporují též OJ jako ,,Boleczest, Przybyczezc, Zdzi (e) czest”. Existovalo i sloveso ,,čestiti” a ,,častovati” buď přechýlením k ,,části” nebo i starou nasalisací původního základu; viz i naše EJ ,,počestí jej otec mój” místo žádaného ,,poctí, počstí”. K tomu A.M. Seliščev, Slov. jazykoznanie I, Moskva 1941, str. 84. Všude se jeví značné kolísání: ve staré polštině je ,,czestný, czestné (honorarium), czestnošč (v žalmech); u Svobody, OJ, najdeme ,,Čtemír, Čstomír”, ale i MJ Ctimárovo Vesce, Ctiměřice (u Ml. Boleslavi), Ctiněves u Roudnice, ale též potok ,,Čestina” u Kácova, OJ Česťata, Česta, U Karplukowé, uv. spis str. 24 i ženské jméno ,,Čestěbrana” (nejisté). Vedle naší ,,ctnosti” je i ,,počestnost” ve starých dokladech, např. v Comest. K 234a. Kozierowski, Badania nazw topograficznych I, Poznaň 1916, str. 110 dokládá formu ,,Czesmir”. Jsou česká OJ Česťala, Čestla”, ale ovšem i ,,Czstimich”, MJ ,,Čstimice” u Svobody – Šmilauera, Dodatky k Profousovi, str. 145. B. Mašek, ČČM 67, 1893, str. 435 vychází z původního ,,Č6st6mir7”, A. Frinta,  Onomastické práce 2, Praha 1968, str. 44 vzpomíná na hornolužické ,,Česceměr” a připojuje poznámku: = Čestmír z RZK. Jméno samo je velmi starobylé a vyskytuje se již v Civ. evang. (Č6stimer), Stanislav III, str. 115. Ve formách na -er, ier vidí právem Malcová (uv. spis, str. 50) mladší adaptaci. Obdobné kolísání u ,,lestný, lest”: jsou ,,lestní druhové” v Modl. 165 V, ale ovšem i ,,Lstibořice”; ostatní v RK ,,sekyra mestná” vedle ,,pomsty”. Čestný je doloženo též v ,,Glossarium iuridicum” s.v. ,,ceztné” , vydal V. Hanka, Praha 1833. Pokud by se tu hledala ,,úmyslná chyba vydavatelova” nebo něco podobného, upozorňujeme na formu ,,počestnější” u Štítného, Šach. 1, 2.

Zatím jsme uváděli kolísání forem ,,čest, cti”, ale některé prameny  se rozcházejí ještě daleko výrazněji. Tak třeba Dalimilův ,,Štyr, Štír, Tyr” (vedle jiných zmatků, jako třeba ,,Czyr” v rkpu C a F nebo ,,Cztyr” v rkpu V) vznikl asi disimilací  pro ulehčení výslovnosti jako šmel – štimel, tj. ,,čmelák”. Tak je i jeden z vrahů sv. Václava. ,,Česta” přepisován i ,,Tira, Štyrsa” u Dalimila. O tom E. Bláhová a V. Konzal, Stal. legendy českého původu, Praha 1976, str. 98. J. Stanislav, Juh…., str. 232 vypočítává varianty ,,Isztimer, Zthemer, Stemer, Ztemer, Sthemer, Ctimir, Čstimir, Stimyr”. Stejně kolísá ovšem i ,,Stibor – Čstibor” atd. B. Dunaj, uv. spis, str. 144 poukazuje na přepisy skupiny ,,čšč” ve staré polštině: chci, czci, sti, zti, sci, sty, ci, czs, cisti, chsti, csti, chsci a pozdější disimilované  st-. Svou roli tu asi sehrála opět i blízkost polštiny, jež je pro Čest. z RK charakteristická, jak jsme již několikrát uvedli. Kozierowski (S.D.), Nazwiska, przezwiska, przydomki, imiona polskie niektorych typów slowotwórczych II, 1, Poznaň 1948, str. 2 uvádí OJ ,,Cmisz, Cmiszew” (jako ,,čma” = tma aj.) a V. Tasczycki, Onomastyka, Vratislav – Krakov 1958, str. 97 má OJ ,,Czmil” a ,,Chemil”.

Rukopisné ,,CSMYR” je možno brát jako jednu z grafických variant odchylnou od úzu RK, čteme-li ,,čmir”, ač Flajšhans ve svém slovníčku tento přepis zavrhuje, u Machka, ES je hojně dokladů na sloveso ,,čmírati” s mnoha deriváty;  M. právem připomíná nejasnost a mnohotvárnost těchto slov a nutnost dalšího zkoumání. Podle Kotta III je ,,Čmýr” malý, zakrslý člověk, ale i ,,dotěrný hmyz”. Patří sem nepochybně ,,čemesný” a možná i ,,čmuchati, čenich” atd. OJ ,,Čemerka” znamená asi ,,čiperka”, ostatně i stč. ,,čmýrati sě = hemžiti se”. V ruštině je ,,Čmyreva” jméno sportovkyně. Protože se Čestmír projevuje jako lstivý, obmyslný vojevůdce, který v naší skladbě dovede jednat i diplomaticky, vymýšlí válečné úklady atd., kloním se k názoru, že je nutno v některých případech skutečně číst ,,Čmir” a vidět zde ominosní význam tohoto OJ: čiperný, bystrý , snad i se vztahem k onomu ,,hemžení”, jež je popisováno při devítinásobném obcházení hory nad Vlaslav ovým vojskem. Karlowicz, I, str. 284 uvádí ,,czmucič” – oklamat (z litevského základu) a také ,,očmič” III, str. 388.

Chrudoš, LS. Flajšhans: nedoloženo. Bývá též citován ,,Chrud” z Hájku z Libočan, jako by všechna OJ z této kroniky byla vymyšlena a stala se pramenem k padělání. R. Komárek spojuje toto OJ se stsl. ,,chrod7” = kadeřavý a s českým slovesem ,,chrouti – rozchrnutý = rozházený” a celkem možnost tohoto OJ připouští. Právem. Etymologové se někdy dohadují, zda původní význam byl ,,crispus” – kadeřavý nebo ,,crudus” – silný, drsný, ukrutný. Toto druhé pojetí hájil např. Vardas (uv. spis, str. 5): kořen ,,kru” = raniti (viz i naše další úvahy o ,,Kruvoji”), praslov. ,,chrod-”: Podle Miklošiče je třeba slovo spojit s výrazy jako ,,chrosťav7” = kadeřavý, nem. ,,Krustex, kraus”, české ,,chrupavka, chřestavý” aj. Rodina těchto výrazů je nadmíru rozšířena, jak dokázal i V. Šanskij, V mire slov, Moskva 1978, str. 138: základ ,,krou-”, řecké ,,krúó”, slovanské gru-ch (viz i ,,rozhrušiti” v RK), kora, skora, chrust- tj. lámati (sem zřejmě i název brouka ,,chroust”), ale i ,,chvorost, chrustet6”, latinské ,,rudus”, lotyšské ,,grut-”; totéž věděl i náš Šercl, uv. spis, str. 38, kde se však vychází z onomatopoie: řecké ,,gromfas” – svině, ruské slangové ,,chrundak”. Podle Perssona II, str. 555 je třeba sem přiřaditi také avestské ,,chraoždva, chruždra” = tvrdý. Je proto zřejmě nutné spojit významy ,,kadeřavý, štětinatý, tvrdý, drsný, rozchrutý” v jedno, jak učinil i Machek, Studie o tvoření výrazů expresivních,  Praha 1930, str. 86: ,,chruna” = lesní porost, ale i ,,plevel, šupiny, speklé vlasy”, srv. i lotyšské ,,skaudrs” = ostrý. Trochu jinak Erben , ČČM 31, 1857, str. 400, který vykládá RZ alegoricky. ,,Chrudoš” – řecké ,,kryos”, tj. ,,ladný”, germánské ,,hruod”, ale i měsíc ,,gruden” resp. ,,grudzien”, tedy symbol zimy, jež podléhá přicházejícímu jaru. K věci viz i heslo ,,Staglav ”.

Přímé i nepřímé doklady: u Hájku ,,Chrud”, MJ Chrudim = drsné, hustě porostlé místo, MJ Chrudichromy (chruditi = oslabovati, ,,chromiti”) na Rakovnicku se říká ,,chrundí” = roští) expresivní  nebo petrifikát nosovky?),  viz dále u Machka s.v. ,,chlouditi”. Možná i ,,hrúd” – suché místo mezi bahnitými lukami, zvl. na Moravě, ale vůbec tam, kde byly náplavy u řek a kde rostlo různé rozsochaté býlí. Kozierowski, Badania I, str. 88 uvádí MJ ,,Chrzudówo, Chrzudowa”, Hájkův ,,Chrud” je zde také. Jméno statku ,,Kerudi” u Stanislava, Dějiny III, str. 138 (listina z r. 1138), jsou i ,,Chručice, Chrudek, Chrudeš, Chrudča” a dokonce přímo ,,Chrudoš” u Stanislava na uv. místě! Spolu se ,,Srpoš em” nalezneme jej též u Kozierowského, uv. spis II, 1, str. 25. Zde i polské ,,Krudasz”. ,,Chrudoš” přímo je též u Stanislava, Juh, str. 212 s odkazem na Černého- Vášu, MJM str. 196. Je tu asi ominosita: Chrudoš = tvrdohlavec, ježatec, drsný uplatňovatel svých práv, ale ovšem i ,,Staglav ”, který si též uměl ,,postavit hlavu”. ,,Chrudoš” může být přezdívka Hájkova ,,Rohoně” v téže souvislosti s ,,chrabrý Staglav ”  by mohl být totožný s Milovcovým synem Přeslavem, též u Hájka.

Jarožír LS: podle Flajšhanse ,,nedoložené a chybné” (proč chybné?). Komárek oslabuje námitku poukazem na doloženého ,,Ranožíra”. Přímý doklad nebyl dosud nalezen, ale komponent ,,žír” – etymologický jasný, neboť souvisí se ,,žráti” i ,,žizn” atd., je v OJ i v místních jménech velmi plodný. Vyskytuje se jako první i jako druhá část složenin.  V různých onomastikách jsme našli: Uněžír, Soběžír, Svěžír, Mojžír, Suližír, Wrocižír, Přižír, Nedažír; poslední je i české, předcházející jsou hlavně z polštiny. Dále Czazyrk, ruské Žirovit, Dobrožír, Volžír, Domažír a Domažirovič (v novgorodských archiváliích z r. 1224, A. V. Arcichovskij, Novg. gr. na bereste, Moskva 1958, str. 28 – z vykopávek r. 1955). U Svobody, uv. spis, str. 43 a 44: Žir, Živan, Žirota, Žirov. Polské ještě ,,Wszezyr, Nazyr”. Dodnes existuje OJ ,,Žiroš”. ,,Mutižira” zaznamenává Istoričeskaja onomastika,  Moskva 1977, str. 64, dále je tu i ,,Pažir”, mnoho z toho u Malcové, Budowa…., Prace onomastyczne 17, 1971, str. 9; dále Radozyr, Lutozyr a novější Žeromski. Připojujeme ,,Vrtěžíra” a doklady z Tupikova, str. 206: ,,Žirnos7, Žirovoj, Žiroj, Žirok7, Žiroslav7”. Doklady ještě rozhojňujeme: ,,Kroměříž”, po přesmyčce; Přežír, Sirožír u Hosáka – Šrámka II, str. 304 a 443; v témže spisu na str. 542 i ,,Žireta, Žirotín”; Žeranovice, Žerůtky, Žeravice, Žermanice, Žirota, Žiměrovice, Žiroměř, Sděžír a Dežeřice, možná i ,,Šaratice”. Tento komponent patří k nejstarším (S. Šrámek, O původě slovenčiny, Bratislava 1977, str. 211). Význam OJ ,,Jarožír” je asi ,,čilý, zámožný” nebo ,,brzobohatý”. Jeden z nejznámějších českých lingvistů tohoto století, jehož nejmenujeme dílem z šetrnosti, dílem proto, že by to byl citát z druhé ruky, překládal ,,kdo na jaře žere”.

Kruvoj, jen v Čest. Podle Flajšhanse jméno nedoložené a nemožné. Je prý sice v listinách tišnovského kláštera, ale ty prý jsou vesměs Bočkovými falsy. Komárek (Sborník, str. 247) si nevěděl s tímto OJ rady. Ale etymologických výkladů by mohlo být několik: odmítáme ovšem pokusy s ,,Krupovojem” a ,,Krutovojem” z důvodů již známých, i když by bylo možno se odvolat na ruského ,,Krugovoje”, Tupikov, str. 267. Nejlépe je však vyjít přímo ze základu ,,kru”, jak činí, samozřejmě v jiných spojitostech, opět Persson I, str. 328 nn. Význam je ,,tvrdý, krvavý, silný, tuhý”. K tomu: crusta, cruor, řecké krystallos, stind. krurás, litev. krutís, snad spolu se základy ,,chru-” a ,,gru-”. Možná tedy i stč. ,,hruvý” – hmotný, neotesaný. Muka I, str. 702 a 732 má výrazy ,,krud” = bič, dutky, psáno i ,,ksud”, polabské kränd = křupavý, křehký. Základ mohl být tvrdý i měkký. Polské ,,krychač” – rozsekávat na kousky. Nejbližší je nám výklad S. Mladenova, Gesch. der bulg. Sprache, Berlín – Lipsko 1929, str. 194 nn. Ten se odvolává přímo na řecké ,,krúó”, tj. ,,biji, tluku” i ,,drtím”. Praie. kořen je ovšem ,,(s)ker(s)kor”. K tomu bylo tvořeno mnoho dalších slov s archaickými konsonantickými sufixy, mj. též ,,krupý”, který je i v Jar. Labiála je v takovém případě dosti vzácná, ale bezpečně ověřená: zákl. ,,skei-”, k tomu řecké ,,skipón”, lat. Scipio, slov. ,,cěp”, ale stind. ,,ch-tá-h” a irské ,,sci-an”, nůž; slovanské ,,der” se rozšířilo rovněž v labiálu v odvozeném ,,dřípati” atd. K věci též Vasmer II s.v. ,,kruch”. Samozřejmě se můžeme opřít o litevské ,,krau-ti” a ,,krauš-ti”, z nichž druhé odpovídá přímo našemu ,,krušiti”, lotyšské ,,krauset” – dupati. Dokonce sem můžeme zařadit i ,,krýti, krov”, neboť dříve, než mohla být krytina usazena, bylo nutno rozřezat hmotu, nejčastěji dřevo,  jež bylo na vrch domu pokládáno (,,krýti” znamenalo totiž původně ,,pokládati”). Naskytla by se tedy pro ,,Kruvoje” i možnost výkladu ,,vojska kryjící, shromažď ující”. Hláskové potíže nejsou nepřekonatelné, neboť stupňování ,,u-y-ov-7” je ve slovanských jazycích všude běžné; tak máme i ,,kuji, kovati, kyj”, litevské ,,bliauti” – bluji, griauti – k tomu snad ,,řítiti se” (ač ovšem přímý základ ,,ru-” je bližší), šauti – suji, sunu, lotyšské ,,maut” – myji, plauti – pluji i plyji, plovati atd. Viz i naši úvahu ke jménům ,,Lubor,  Luděk,  Lumír”.  Machek uvádí s.v. ,,krýti” i nářeční ,,pokruvadlo”, kdy není jisté, že by to byl novotvar, stejně jako je ,,Turnov” podle Zubatého stará modifikace k ,,trn” k zákl. ,,ter, tr7” atd. ,,Kruvoj” po stránce syntaktické upomíná na obdobné složeniny  ,,Čúkvas, Bivoj, Čagost”. Nejpravděpodobněji je překlad OJ ,,Kruvoj” ,,vojska bijící”, neboť i toto jméno může být ominosní, promítneme-li si souvislost s Kruvojovou zoufalou obranou hradu, při níž ,,pod se bití” přišlo k plnému uplatnění. Tišnovské listiny by bylo třeba znovu projít. Podle písemného sdělení F. Adámka je archiválie s přímým dokladem ,,Kruvoje” zřejmě starobylá.

Lumír,  Luděk,  Lubor.  První dvě jména jsou toliko v Záb., třetí je v Lud. Proti ,,Luděkovi”  námitky nebyly; doklad na ,,Lubora”  se našel, jméno je u Svobody, a tak se palba odpůrců soustřeďuje dodnes na ,,Lumíra”,  o němž říká F. Kopečný (Průvodce….., str. 96), že je to jméno, které sice na poslech zle nevypadá, ale že je to ,,jedno z nepodařených, novověkých padělatelem vymyšlených jmen”. Prý by to mohla být leda zkrácenina z ,,Ludmír”. Tak nebo podobně vykládali též obránci – aspoň novější; je to další příklad zbytečného strachu z filologické autority jejich protivníků. Z dostupné literatury k R ovšem nevím, zda si někdo povšiml shody ve výše citovaných OJ, totiž vždy stejného prvního komponentu.

Jméno ,,Lumír”  nesmíme považovat za zkrácené z ,,Lud, Ludo-” a z ničeho takového. Už jsme viděli, že Záb. je skladba nadmíru starobylá, a také jsme konstatovali konservativnost, s níž písař transkriboval stará OJ i MJ. Byla by tu možnost, že ,,Lumír”  je jméno keltské, upravené z ,,Liutmara” nebo ,,Ludomera”, ale tomu vadí ryzí českost  Záboj e; přesto se vtírá analogie  při úvaze o prehistorii Řecka, kdy i jména předchůdců Homérových (Musaios, Thamyris, Olén, Orfeus) ba i Homér sám bývají považována za substrátová. — Dále je třeba si povšimnout, že některá OJ jsou tím kratší, čím starší. Důkazem je už ,,Ludmila” (ne ,,Ludo-”), MJ typu ,,Ludmírov”. K tomu i Malcová, str. 23 a naše úvahy o apelativu ,,ot-otěvěk”; je i srbské jméno ,,Lubmír”, polské ,,Ludzimír”, české ,,Lubhost”. Zajímavý je i ,,Nekmyr” (z pův. ,,něha….”, kde provedena disimilace).  U Svobody, Jména, str. 69 nn. jsem napočítal takových archaismů  asi sedmdesát.

Je nutno vyjít od základu ,,lu-” stejně jako v předešlém odstavci od ,,kru-”. Toto ,,lu”, jež má ještě dnes pozůstatek v našem ,,uleviti, odleviti” vyložil správně opět Persson II, str. 711: gotské ,,léw” = příležitost, litevské ,,liáujus” – dovoliti, ukrajinské ,,livyty”, litevské ,,liaunas – zlý, bezuzdný”, vše i k řeckému ,,lyó” – ovolňuji. Další analogie:  stind. ,,lunami”,  lat. ,,luo”, jež je v ,,solvo”, uvolňuji, ale i ,,platím”, německé ,,los”, jež vzniklo z ,,lau-s-ja”, albánské ,,l’aj” = platím, dokonce chetitské ,,lu-zi” = daň, poplatek. Machek ES s.v. ,,leviti” uznává tuto formu za novější, kdežto původní praslovanské ,,leu-ti” by dalo ,,luti”. A to právě máme zde. Milewski by jistě vzpomněl na řecká OJ jako ,,Lysandros, Lysistraté”, ale i kompositum ,,lysitelés”. Uvolniti a platiti souvisí spolu tak, že druhé znamená vlastně ,,zbaviti se dluhu”. Proto znamená ,,Lumír”  asi ,,ten, kdo dosahuje ulehčení v míru”, viz i ,,úleva, obleva, sleva” a samozřejmě i ,,levný”.

Tento základ ,,lu” není tak neplodný, jak by se zdálo. Je nutno jej vidět např. v polském MJ ,,Lutol”, které je zřejmým kompositem základů ,,lu-” a ,,toliti”, tj. ,,konejšiti, uklidňovati”. Dosud se ovšem vykládalo jako ,,Lut-ol” anebo z německého základu. Sem patrně patří i naše ,,Litultovice”. O derivátech s ,,tol-” v první nebo druhé části různých OJ a MJ není třeba se šířit. A. Černý, Ath. 4, 1886, str. 151 upozorňuje na německé ,,Leuther” a lužické MJ ,,Lutol”; slov. ,,toliti” snad k řeckému ,,telló”. Dále polská OJ jako ,,Luchora, Luchowo, Lusowo” (Kozierowski II, str. 659 a 662; dokládá se tu větší stáří těchto forem proti pozdějším kompositům s ,,Lube, Libu-”.). Polské ,,Lubranowice, Lubraniec”; naše ,,Luběd, Liběchov” apod. se ovšem vysvětlují jako deriváty  k ,,lub-”, ale sotva právem. Máme přece i ,,Běšiny, Běchovice”; výklady od ,,bielý” nemohou přesvědčit, je tu nepochybně apelativum ,,běs” s náležitým vývojem a ,,š” před úzkým vokálem, ,,ch” v ostatních případech. Velmi výmluvné je OJ ,,Ludechna” (relicta Ludkonis, vdova po Luděkovi)  u Svobody, str. 185, viz dále k ,,Luděk”.  Jako jsme viděli ,,Liběchov”, tak máme i ,,Zimoběch, Zimoběšice”, považované Šmilauerem – Svobodou za nejasné.

Luděk  je OJ dobře doložené, ale ve skutečnosti málo jasné. Obyčejně se odvozuje z německého ,,Ludwig”, nepochybně neprávem, neboť hláskové rozdíly jsou příliš veliké. Osoba toho jména v Záb. je slovanského původu, i když velí ,,cizím”; se Záboj em hovoří pochopitelně bez tlumočníka.

Cest, jak vyložit toto OJ ze zdrojů domácích, je několik. Mohli bychom je brát jako nesložené a povstalé přímo z ,,lúditi” – sváděti, louditi. Tak uvažoval T. Witkowski, Die Ortsnahmen des Kreises Stralsund, Berlín 1965, str. 89 k MJ ,,Lida”, tedy původně ,,Ljudeš, Ludník”. S tím by se dalo uvést ve spojitost jméno permoníka ,,Ludíka” u S. Czambela, Slováci a ich reč, Budapešť 1903, str. 235: tedy snad nějaký démon, šálící havíře. Lepší jsou však jiné možnosti: předně můžme vyjít z našeho ,,děkovati”, stč. ,,děč” – zdvořilot, uctivost a našich komposit jako ,,bezděky, mimoděk”. Potom bychom tu měli další ,,nomen – omen”. Odrodilý Luděk  by byl ten, kdo ,,splácí vděčností”, kdo se dobrovolně a vděčně poddal. Mohlo by se ovšem namítnout, že ,,děkovati” atd. je převzato z německého ,,danken”, které v Záb. hledat nesmíme. A tak se nabízí třetí výklad: spojit základ ,,lu-” s praslov. ,,dik7, divoký, deka, strus. dekat6sja” – být klamán, být voděn nečistou silou. Patřili by sem i ,,Děčané”, tj. ,,divocí lidé” je i lokalita ,,Velký Děč”. K tomu možná sch. dialektické ,,deknuti, zdeknuti”, ,,krepieren”, albánské ,,deké” – smrt. Slovné projevy Záboj ovy a Luděkovy  mají hlubší smysl, než se na první pohled zdá. Nadávka, kterou vrhá Luděk  do tváře Záboj ovi ,,potvoro hadóv” chce asi říci ,,nestvůrný čaroději,  kterého stvořili hadi”, tj. Slované). Možná, že naráží na podivuhodný akt, jímž je pobito třicet lidí stromem, který padl pod Záboj ovým mlatem, a proto vyzývá svého soupeře, aby bojoval ,,mečem”, tedy jakoby ,,civilisovaněji”. Záboj  zase vidí v Luděkovi  upíra, který ,,pije krev”, a posílá naň běsy, k nimž L. ostatně patří, neboť ,,Luděk”  asi nejspíše znamená ,,uvolňující démony, nečisté síly” tak jako výše uvedené ,,Ludechna” (-dehna), které by vůbec nebylo možno jinak vyložit. Pro to, že Luděk  není německé jméno, svědčí i staroruské ,,Ludekov” u Tupikova, str. 685.

Proti ,,Luboru”  již námitky nejsou. Je doloženo OJ a také četná MJ patří k tomuto základu, třeba slovenská ,,Luborča,  Luboreč,  Luboriečka”.  Svoboda (uv. spis, str. 171) vykládá jméno jako ,,Lub-or”, tedy s poměrně vzácným sufixem (asi jako ,,Vlador, Býchor, Tuchor, Čachor). Mohla by tu být i haplologie  z původního ,,Lubobor”, jež bylo kakofonické; kromě toho je Lud. skladbou z mladší vrsty RK. Překlad by byl — podle Svobody — snad ,,náruživý milovník” nebo něco podobného. Jistě je však lépe vyjít opět z komponentu ,,lu-”, tedy ,,rozpoutávající boj, nacházející uvolnění v boji” proti ,,mírumilovnému” Lumírovi.  Ještě poznámku: dělit ,,Lubora”  od ,,Libora” (Libořice), jak se činívá, je jistě zbytečné. Starší ,,Lubořice” žily ještě v roce 1338, jak dosvědčuje Hattala, Obrana RK, Praha 1911, str. 36.

Oldřa  (psáno ,,Oldria”), tj. ,,Oldřich”. Flajšhans říká: doloženo, ale nemožné jako název knížete. Dodnes prý urážejí náš jazykový cit hrubší zkratky jmen jako ,,Tonda, Franta” apod. Zdá se, že je tu po domácku upraveno německé ,,Uodalrich”, které bylo českosti  RK naprosto cizí. Ostatně je i ve formálnějším Dalimilu několikrát užito důvěrného ,,Vaněk” místo ,,Václav” (např. 98, 5 a 98, 9). I ,,Dagobert” je krácen na ,,Dago”, jak dosvědčil S. Rospond, Mówia nazwy, Varšava 1976, str. 16. Je tu míněn polský Mieszek První, nikoli francký král Dagobert. Jiné příklady: Rastic6místo Rastislav (Stanislav, Dějiny I, 207); Pribina místo Pribyslav (Stanislav II, str. 318) Hus nazývá ve Výkladu viery XIV A sv. Bartoloměje Bartošem a v Des. 77 I sv. Bernarda Bernáškem. Že je ,,Oldřa”  doložen od dob velmi starých, ukazuje m.j. Hosák – Šrámek II, str. 170 (MJ Oldřiš, Oldřišovice). V ,,Nářečí přechodného pásu česko-moravského”, Praha 1960, str. 122 upozorňuje autor S. Utěšený, že se tu vůbec neříká ,,Methoděj”, ale vždy jen ,,Metod, Methúd, Metin”. Tento kraj není vzdálen oblasti RK. — Pojmenování ,,Oldřa” se váže na oligarchický a epický charakter skladby a samozřejmě i na běžné tykání, jež je daleko od pozdějšího středověkého formalismu. Viz ostatně Svobodu, uv. spis, str. 105 nn.

Ludiše,  Ruboš, Srpoš , vesměs v Lud., se pokládají za vymyšlená nebo aspoň nedoložená, ač Komárek uznává plodnost všech těchto sufixů. ,,Srpoš e” uvádí Kott III, ale bez přesnější citace. Komárek vzpomíná na podobného ,,Srpotu”, jenž je asi ze Svobody; zde i ,,Srp, Srpéř, Serpéř, Srpík”. Mohli bychom se odvolat i na apelativum ,,srpen”, na polské MJ ,,Sierpc” a mnoho dalších derivátů, ukazujících starou plodnost tohoto základu.

,,Ruboše” dokládá Kozierowski II, 1, str. 22 jako české OJ; má i ,,Srpoš e” a dokonce ,,Chrudoše” na str. 25, ale ovšem nevíme, zda nečerpal ze starší české odborné literatury, kdy se ještě o pravosti RK nepochybovalo. Zdá se, že sufix -oš je zastoupen více v sch. (o těchto souvislostech bude řeč na vhodnějším místě), v češtině i lužičtině je hojnější -eš, ale to v RZK vůbec není. Snad si tohoto našeho zjištění povšimnou budoucí odpůrci, budou-li jací.

,,Ludiši” cituje rovněž Kozierowski na str. 14, ale jako jméno mužské. Naše ,,Ludiše”  je asi zkrácena z ,,Ludislavy”, neboť ,,Ludislav” je dostatečně doložen, je např. u Svobody na str. 78. Jsou tu i různé podoby tohoto OJ. Východiskem pro tvoření může být ,,Staniš” ze Stanislava, Pribyš z ,,Přibyslava”, Beneš, uv. spis, str. 65 a 66. M. Karpluková, uv. spis, str. 82 cituje polské ženské jméno ,,Lussa”, jež ovšem může být i z ,,Lubuše”. V témže spisu i ,,Luboša”, str. 82. Východiskem mohla být i ,,Lutoslava”. Karplukowa výstižně připomíná, že ženských jmen je ve starých spisech nepoměrně méně než mužských (str. 6). Proto také není v RZK jmenována Kublajevna, není tu jméno pro dceru Vojmírovu, družky Libušiny, milenku vítěz e nad Sbyhoněm a neméně anonymní jsou po této stránce všechny lyrické písně RK.

Samorod , jen v LS. Flajšhansovi stačilo k námitce, že jméno je u Hájka. Komárek vidí částečnou oporu pro původnost názvu ve staročeském ,,Samoděl”. Složeniny  tohoto typu jsou ovšem ve všech slov. jazycích vč. staré češtiny velmi hojné. Nepřihlížíme ani k přímému ,,samotoku, samorod nému vínu” (Kott III), které je známo dodnes. ,,Samorod ” v LS má jasný význam ,,nejlepší z rodu”. Je to jeden z archaických (meliorativních) významů; etymologicky patří ,,sám” k praie. ,,sama”, řecké ,,hama”, později ovšem ,,auto(s)” v témž smyslu. Lze uvést mnoho jmen analogických:  polské ,,Samobor” – nejlepší bojovník, ,,Samostrzel” – nejlepší střelec, ,,Samogost” – výborný hostitel, Samoslav, Samosod – nejlepší soudce (Malcová, str. 54). Viz ovšem i řecké ,,Autonoos, Automedón, Autolykos” (nejlepší myslitel, vládce a dokonce vlk). Ve staré polštině je ,,samica” – nejstarší koryto řeky. Sreznevskij má téměř 100 složenin s tímto komponentem, mezi tím i ,,samorod ” a ,,samorod-nyj” – to, co se samo narodí, ale i ,,přirozený, nevyumělkovaný”. Pozdější výrazy jako ,,samodruhý” a ,,samowtor” značí ,,dva lidé, 1+1, z nichž jeden je jaksi ,,hlavní”, příp. ,,pán” (tak i Machek); byly i výrazy jako ,,samotřetí” atd. z toho se pak vyvinul význam ,,sám = jediný”. Je tu tedy obdobný postup, jakého jsme byli svědky u vývoje významů ,,vterý  – druhý”.

Ve stsl. je složenin  se ,,samo” asi patnáct. Nahrazuje se tu nejen řecké ,,auto-”, ale i jiné komponenty  (idio- nebo ,,hekón”), odtud třeba ,,samochot6ně” z řeckého ,,(a)thelétos”, ač leckdy stává složenina se ,,samo” i samostatně bez závislosti na řeckém originálu. ,,Samorod u” se tu nejvíce blíží ,,samorastyj” nebo ,,samorostoštij” v Supr. 289, 11 aj. Indoevropské souvislosti shromáždil Milewski, Ie. idioma osobowe…, str. 104. Příklady ze staré ruštiny u Tupikova, str. 794 a 405. Dodnes žije ,,Samorod ” v současné sovětské onomastice (Samorod ov, denní tisk ze dne 27.4.1979). Polské OJ ,,Samotúl” u Rosponda, Mówia nazwy…, str. 230; naše MJ typu”Samotuly, Samotišky”, je i ,,samolet” – pták ohnivák, Cest. Mand. D 496. U Karlowicze V, str. 102 čteme též ,,samorod ny” – nejlepší z rodu; ,,samorod a” se nazývá výhonek, který vyrůstá jako nejsilnější z více dřev a je to i název pro rostlinu ,,rozchodník”, protože rostává s á m na střechách mezi nízkým a méně nápadným mechem.

Sbyhoň  (je i ,,Výhoň”), obé v mladší části RK působí větší potíže. Předně proto, že se dá přepisovat — nepříhlížíme-li k dalším důvodům — i ,,Zbyhoň” a ,,Zbihoň”, jak také nalézáme v některých vydáních RK. Námitky nejsou příliš věcné, ale ještě i Komárek se dovolává Klicperova ,,Zbyhoně” (viz též Ivanov, Tajemství RKZ, str. 211 nn.). Flajšhans přepisuje v RK ,,Zbyhoň”, ale z Klicperova ,,Blaníku” ,,Zbihon”. Tato druhá transkripce je ,,na hony” vzdálena od RK, protože ze skloňování ,,Sbyhoně” v RK plyně měkké zakončení a kromě toho nás základ ,,Zbi-” sotva někam přivede, ač ovšem výklad jména ze dvou imperativů  (zbij a hoň) by byl možný, ale toto spojení je nadmíru vzácné. Proto zbývají dvě reálné eventuality: čtení ,,Zbyhoň” a ,,Sbyhoň ”. Komponent ,,Zby” – je poměrně hojný: Zbyhněv, Zbylub, Zbivoj (?), MJ Zbiroh, Zbizuby, Zbyrad, Zbyslav (snad i MJ ,,Zbelitov”), Izbylut; domnívám se však, že tu jde o fonetický  a pozdější přepis míto ,,Sby-” a je pro to několik důvodů. Předně obsahuje druhá část komposita téměř vždy něco kladného (rod, radost, slávu, libost, vojsko – ani ,,hněv” není pejorativní, jak dokazuje i verš z Jar. ,,Vstaň, ó Hospodine, v hněvě svojem”). Právě ke jménu ,,Izbygněv” podává Kopečný (Průvodce, str. 138) dosti nejasný výklad: člověk, jemuž ,,zbyl hněv”, tedy ,,člověk, posilující hněv”, ač je to spíše ,,člověk, jenž se zbavuje hněvu”, tedy ,,mírný, rozvážný”. Ale mohl existovat i ,,Sbyhněv, Zbygněv” – prchlivec. MJ ,,Zbizuby, Zbiroh” mají asi nepůvodní znění. První bych vykládal z osobního jména ,,Zbyzub” nebo ,,Sbyzub” – člověk buď bezzubý nebo naopak s dobrými, silnými zuby; ,,Zbiroh” v sobě asi skrývá prapůvodní význam slova ,,rog7” – les, a proto vykládáme z nejstarší formy ,,S-byrog” — místo bohaté na lesy. Je ovšem nutno uznat možnost ,,Zby” i ,,Sby”, neboť máme i komponenty  s ,,přiby- uby” atd.

Zkusme argumenty, které by svědčily pro čtení ,,Zbyhoň”. Komárek se domnívá, že -ň- je analogické,  že tu bylo původně zakončení tvrdé, takže by tu byl základ ,,hon” – honění – člověk, který se zbavil honění, pronásledování. Podle V.B. Nebeského (ČČM 33, 1859, str. 227) jsou jména na -oň zvlášť hojná ve stoletích 10. až 13., potom však jich ubývá. Bylo by tedy analogické  změkčení, jež akceptuje Komárek, v zásadě přijatelné. Vzpomínáme na staroruské ,,pogon7, pogony” – souboj muže proti muži;  naše ,,výhon” – vyhánění dobytka na pastvu, ruské ,,vdogonku, vdogonju, dogonja, pogonja, sugonja”, ale i ,,sugoň” značí ,,honem, chvatně dohánět, pronásledovat”; dialektické ,,zagon” je i ,,vojen ský oddíl”. Některé z těchto útvarů jsou i deriváty  měkkých zakončení, takže analogie  k ,,honu” by nebyla nutná. Ve smyslu hanlivém jsou míněna ruská komposita jako ,,čistogan, šalygan, šelygan, šalogan” (hnáti – honiti – hana). Polské ,,bisygoň” – název zloděj e (běsy honěný?) u Karlowicze I, str. 86. V češtině je OJ ,,Hon” i ,,Hoň” (v Gebauerově slovníku); jsou MJ ,,Honětice, Honice”, OJ Hoňata (viz třeba F. Černý  a O. Váša,  Moravská jména místní, Brno 1907, str. 11). Staročeské ,,honsob” = záškodník. MJ ,,Pregnici” (Hosák – Šrámek II, str. 304) se považuje za odvozeninu od OJ ,,Pregoň”. M. Suliszowa, Staropolska fonetyka…uvádí na str. 143 jméno ,,Strzegoni” (viz i našeho ,,Střebor a” z RK). Slovinské ,,Vitigon” a hlavně ,,Gonimír” patří rovněž k našemu ,,Sbyhoni” stejně jako ,,Gomislav” u Malcové, str. 144, kde se jméno považuje za nejasné; potíže zmizí, nahradíme-li rukopisné ,,m” srozumitelným ,,n”. Kozierowski, Badania…., str. XVI uvádí základ ,,gon” jako plodný pro první i druhou část složeniny.

Dosud jsme se zabývali možnostmi plynoucími ze základu ,,hon” – honění a dokladovým materiálem vůbec; nyní uvedeme, proč doporučujeme čtení ,,sby”. Máme stsl. ,,goněti, goneznoti” – stačiti, míti hojnost čeho. Protože byl lov, ,,honění” zvěře od pradávna a dlouho do středověku jeden z hlavních zdrojů lidské obživy, vznikl zde význam ,,bohatství, dostatek” a dodnes se v této etymologické rodině obojí smysl kříží. Viz české OJ ,,Hoňsobě” a lidové expresivní  ,,hodně si nahonit” – zbohatnout. Jsou ovšem i jiné výklady uvedeného stsl. ,,goněti”. Tak např. J. B. Hofmann, EW d.gr. Sprache, str. 98, vychází při starořeckém komponnetu ,,-fontés” (polyfontés, Kleofontés) ze základu ,,guhen” – býti nakypělý, bohatý; patřily by sem i slova jako ,,žizn” a ,,věkožízný” z LS, litevské ,,gana”, něm. ,,genug”, viz i naši úvahu k ,,Hané” z jar. Tím by ,,Sbyhoň ” navazoval přímo na ie. jména s tímto základem, zejména na řecká komposita s -fontés. Polská MJ jako ,,Dzierzgoň, Dzierzgonka” v sobě ukrývají sloveso ,,držeti”, tedy ,,podržovat kořist, majetek, lup”.Polské MJ ,,Zbylut” je překládáno do němčiny jako ,,Geiersberg” a to ukazuje na nutnot čtení ,,sby”; jména jako ,,Sbyslav7” u Tupikova, str. 459 jsou psána zásadně s náslovným ,,s”. Je staročeské ,,shoňovati” (Listář Rožmb. 1,20 z r. 1420) – shánět, shlukovat. Polské ,,ganobič”, ruské ,,gonoba” = škoda, zhouba; sem snad i stč. OJ ,,Hoňata” a polské ,,Goniecin”. Sbyhoň  by tedy mohl být i ,,velký škůdce”. V našich textech je tedy zákald ,,gon, gan” častý, ale druhá varianta starého základu ,,goj-” není zastoupena, neřadíme-li sem citoslovce  ,,hoj”; opět další výmluvná skrytá zákonitost. — Uzavíráme tedy: jméno ,,Sbyhoň ” je opět ominosní, značí člověka majetného (byl to vladyka, měl svůj hrad, ,,velkou síň”, hodně služebnictva), ale i kořistného, který se domnívá, že může vše mít, ať jde o statky zděděné nebo uloupené — proto je v OJ skryt i význam ,,bezohledný škůdce, únosce”. Že jméno je starobylé a původní, nedokazují jen naše úvahy a doklady, ale také odlišnost výtvorů, jež zavedli do literatury naši obrozenci (P.Hauser , Tvoření podst. jmen v době nár. obrození, Brno 1978, str. 56, kde se píše chybně ,,Vestoň” z RK, ale kde se zaznamenávají též nazdařilá OJ ,,Mladoň, Krasoň, Květoň, Mlhoň, Chasoň, Ladoň, Hasoň, Jasoň, Duchoň, Flákoň, Bohoň, Lesoň, Lítoň, Miloň”).

Slavoj , jen v Záb. Námitky u Flajšhanse a Komárka nejsou, ale o starobylosti jména pochybuje Svoboda i Kopečný. Na rozpory ve spisu Svobodově jsme již ukázali. Na str. 123 uvádí Svoboda 18 derivátů k základu ,,Slav-”, ale ,,Slavoj ” tu není. Přímý doklad je však u Beneše, uv. spis, str. 96., a u Taszyckého, Onomastyka (Vratislav – Krakov 1958) na str. 153. Dále uvádějí též Černý – Váša, uv. spis, str. 4. Jméno může být nesložené, sufix – oj byl snad zvolen proto, aby vznikl vnitřní rým k ,,Záboj i”; přípustný by však byl i výklad, že původní forma byla ,,Slavivoj”. Nebo ,,Slavoj ”, vojska posílající?

Staglav , jen v LS, působil vždy potíže etymologické i významoslovné. Komárek uvádí několik možností výkladu, ale právem o nich sám pochybuje.

Sotva je tu ,,sto-” neboť to by zůstalo v půodní podobě (stohlavý, stolistý, Stoklasa, Stochod, Stolětov, Stokozenko) – Tupikov, str. 818. Jsou sice i ,,Staměřice”, ale původní forma tohoto MJ byla ,,Staniměřice”, novotvar až od konce 14. století. Stejně nepravděpodobné je vycházet ze spojení ,,Tščáglava” – hloupá, prázdná hlava. Předně je to pro epickou skladbu označení naprosto nevhodné, dále by bylo tvoření neústrojné, protože bychom čekali spíše ,,Teščiglav” nebo ,,Tščiglav” (významem by to bylo možné v případě, že bychom brali takové OJ k našemu ,,teskný”, které původně znamenalo ,,pečlivý”). Čtení ,,Šťáhlav, Štáhlav”, ač je odůvodněno toponomasti kou a třebaže vžité zásluhou Smetanovy ,,Libuše”, nepadá rovněž v úvahu, neboť bychom musili mít psáno ,,Scaglav” jako ,,vescby – věščby” v témže textu. Nepřijatelné je i vycházení ze základu ,,šťa-” (ščava, scáti, šči atd.) z důvodů, jež jsou nasnadě. Základ ,,Stag-” se vyskytuje v pojmenování hradu na Vyškovsku, ale jméno je skutečně obtížné, Hosák – Šrámek je nevyložili; forma ,,Stajnov” je také nepravděpodobná (viz i Archaeologia historica 5, 1980, str. 272 nn.). Flajšhans jméno z LS nevyložil. V době náruživé sháňky po všemocných dokladech nalezli ovšem obránci MJ i lokalitu ,,Šťáhlavy” na Radbuze, osadu ,,Štáhlavec” a také vrch ,,Štáhlav” nad Úhlavou u Žižic (upozornil na něj Zákrejs v ,,Pozůstalosti”). Registrujeme ještě pokus číst ,,Sťaglav” – hlavy stínající, nepravděpodobně.

Výklad jména ,,Štáhlavy” ze ,,stáhlého kopce” tedy ,,stahl – avý” neuspokojuje proto, že je tu naroubován starý sufix na pozdější participium,  utvořené ještě k tomu s prefixem,  tedy — řečeno terminologií odpůrců — Karel Čtvrtý vedle praotce Čecha. Proto je nejsnazší vybřednout ze všech těchto komplikací tím, že uznáme slovesný základ ,,sta-”, jenž je velmi starý a v onomastice dobře doložen. Viz např. H. D. Pohl a, referát ze 7. mezinárodního sjezdu slavistů ve Varšavě, str. 60, nn. Tak je i polské ,,Staslaw”, MJ Stakory, Stakoř, Stabor (Kott III), Stagoj, Stamír u Svobody, str. 86. Je tu další ,,nomen – omen” – člověk, který si ,,staví hlavu”, tedy ,,tvrdohlavec”, důstojný protějšek ,,naježeného” Chrudoše. Změnu ,,st-št” jsme již probrali v kapitole o hláskosloví: stopka – šťopka, postolka – poštolka. Druhá část komposita je běžná a sám Komárek cituje ,,Kročehlavy, Úpohlavy, Malohlavy”, je i slovanské božstvo ,,Triglav”, stsl. ,,strm6glav7”, naše ,,střemhlav” atd. K povšimnutí též opavské OJ i apelativum ,,stavinoha – povýšenec”.

Střebor  v Lud., bývá dodnes vykládáno jako zkrácené ze ,,Střezibor ”. Komárek žádá ,,v krajním případě” zkratku ,,Střezbor”, Flajšhans vytýká nedoloženost. Dopídit se skutečného významu tohoto OJ je ovšem dosti nesnadné. Domnívám se, že tu není zkrácenina; odporuje tomu starobylost našich textů a jejich jmen zvláště, jednak i ,,Strezibor”, který je v LS. Bylo nadhozeno několik možností: ke slovesu ,,střebati” (jestřáb, krvestřeb, MJ Jichostřeby) kdo něco ,,dyhtivě střebává do sebe” se sufixem ,,-or”, viz naše heslo ,,Lubor”.  Tak Flajšhans ve své obraně, ČČM str 256. Jiní navrhovali základ ,,sterb-, strabiti”, OJ Straba – posilovati, uzdravovati nebo ozdravěti; ještě jiná možnost by byla vidět zde základ ,,středi-”, ten, kdo je uprostřed boje. Vše je komplikováno tím, že nelze vyloučit ani původní apelativum ,,bor7 = les”, ač etymologický základ je týž jako v bor-ti, brániti, píchati (bodná zbraň – jehličí). Nejlépe je však vyjít přímo ze základu (s)ter- stříti, jenž byl, jak jsme již jinde dovodili, rozšiřován prehistorickými sufixy)  stíhati, střela, stříkati aj.). Obdobně jako ,,Střebor ” je tvořeno i ,,Strezegoni”, viz výše, Strzepieň, Malcová, str. 144, možná i naše MJ ,,Střekov” (vykládá se ovšem též ze ,,Skřěkov” od ,,skřěk” a sem skutečně hledí staré doklady; mohla by to však být dálková asimilace  k pův. Střekov, Stře-kov, kde je ,,prostřeno hodně kovů”, což souhlasí s povahou místa). Je i ,,Strzeslav, Strzeslava” (hl. polské OJ); Jména typu ,,Strze-gor” je jistě nejlépe rozkládat takto; dále naše ,,Střemily, Sřelút, Střelítov”. Ale v polských onomastikách jsou i přímé doklady našeho ,,Střebor a”. Malcová na str. 18 cituje – ve shodě se staršími obránci – možné původní ,,Strze-zy-bor”, ale uznává i nezkráceného ,,Střebor a” a kromě toho nalézáme na str. 111 i str. 45 formu ,,Trzebor”. Na Semilsku je potok ,,Střevelná”, možná ,,široko se rozvodňující”. Pro případné pátrání po dalších ie. spojitostech lze upozornit na řecké ,,sterifos, stereos”, anglosaské ,,strut ian”, středohornoněmecké ,,striuz” – zatvrzelý aj. Potom byl ,,Střebor ” znamenalo prosté ,,silně bojující”. Vystačíme však s domácím ,,ster-ti”, tedy ,,kdo bojuje na širokém prostoru”.

Střezibor , jen v LS. Podle Flajšhanse je ,,tvořeno chybně”, ač lze ovšem číst i ,,Střežibor”. Vzhledem ke stáří LS vykládáme raději přímo od ,,střieci”, nikoli pozdějšího ,,střežiti”. Tvoření komposita je správné, neboť slovesná forma je imperativní,  resp. aoristová,  tedy podle platných zásad; novější by bylo ,,Střezobor”, které uvádí rovněž Svoboda vedle náležitějších forem ,,Střezman, Střežimír, Střezislava, Střezivoj”.

Sutoslav , jen LS, psáno ,,ZUTOSLAV”. Formy se znělou sykavkou by nás nikam nevedly. Pokud vím, neporozuměl dosud nikdo tomuto OJ správně. Transkribuje se obvykle ,,Svatoslav”, ale nepochybně neprávem, poněvadž LS obsahuje vždy jen dobře psané ,,zákonu svatu, světě Vyšegradě”, nikoli ,,su-”. Základem je kořen ,,su-” známější ze sloves ,,sunouti, sypati” atd. Viz litevské supti, latinské ,,summus” ze ,,sup-, supra”, snad i ,,dissipo” a ,,consul” (kdo je ,,nejvyšší”). Prapříbuzné i ,,skáti” ze ,,s7-” rozšířením kořene. Jihočeská ,,soutka” = soutěska, kudy se sunou vory. V onomastice je tohoto základu využito ve jménech ,,Sunek, Sutek, Sutom, Sut, MJ Sutonice”. Kořen může mít významy aktivní i pasivní. Polské ,,suto” = hojně, ,,suty” – místo kameni tamtéž ,,suty” – místa s hromadou kamení, droga suta – sypaná pískem, ale i ,,chlopec suty = čilý” s významem ne zcela jistým (Karlowicz V, str. 266). Dále předpokládané sloveso ,,sovati”, k tomu OJ i MJ ,,Sovadina”, místo, kde se něco sesouvá. Obec Sutom na Lovosicku, tamtéž Sutomský vrch, německy Buschberg. V ruštině staré ,,sovati” a také ,,sovó” – naše ,,sudlice”. K tomu G. F. Odincov,  Etimologija 1976, str. 101 nn. Nejdůležitější jsou pro nás složeniny,  zejména ,,Suttomir” z onomastiky na Lovosicku, viz výše, a jistě také jugosl. ,,Sutomore”, které není od ,,Svaté Marie”, ale od moře s mělčinou plnou oblázků, jak je tomu i ve skutečnosti. Jako nejasné OJ cituje Malcová na str. 145 ,,Zetoslava”, který sem asi patří přímo, není-li to ovšem ,,Svetoslav”. Ještě české MJ Soutice, středočeský kraj; byli pánové Čabeličtí a Janovští ze Soutic (Sútic), J.M. Hulákovský, uv. čl. str. 421 a 422. V ,,Povesti vremenných lět”, výbor Gudzého, str. 13: Svjatoslav sunu kop6em – mrštil; tamtéž ,,sunusja v Dněpr7 ” – vrhl se; OJ Syp7 z Novg. listin. – Význam ,,Sutoslav a” je tedy buď ,,slavný vrhač kopím” nebo v pasivním smyslu ,,slávou posypaný, zahrnutý”.

Tetva Popel , praotec rodu Klenoviců, jen LS. Podle odpůrců ,,jméno neznámé” nebo ,,ukované” podle ,,teta”, případně ,,výmysl, kterým chtěl padělatel lichotit rodu Lobkoviců, v němž se ,,Popel” častěji vyskytuje”. Pokusy o výklad lze najít jen u obránců. Je nutno si připomenout, že jde o ,,rod star” i při srovnání s dějem LS, takže tu máme před sebou značný archaismus . Nejpravděpodobnější se zdá názor, že obě slova pocházejí původně z dětské řeči, která, jak známo, obsahuje při vyjadřování rodinných vztahů vesměs ,,snadné” souhlásky: mama, baba, teta, papa atd. Domnívám se, že jménu by nejlépe odpovídal překlad ,,Otec živitel”. Pro ,,Tetvu” by bylo možno akceptovat původní u-kmen  ,,tety”, ale odporuje tomu sklonění, čekali bychom spíše ,,Tetve Popelova”; je to tedy mužské jméno, a-kmen. Původní tvar byl asi ,,ta-”; Šercl, uv. spis, str. 234 uvádí řecké ,,tetta”, staind. ,,tat”, naše ,,tata” (též v latině), tyrolsky ,,tatte”, lotyšsky ,,tévs” a litevsky ,,tévas” – odtud může být domněle ,,záhadné” -va. Je ovšem i slovenská ,,Detva”, jež se však častěji vysvětluje od ,,dět6”. Přesto vzpomínáme na W. Stokesa ,,Urkeltischer Sprachschatz”, Göttingen 1894 s.v. ,,valos”, kde se uvádí keltské ,,deva-du i teva – tu”, tj. ,,silný, mocný”. Prapůvod je asi týž, i když ovšem LS praví výslovně, že rod Tetvův přišel do Čech ,,pres tri reky”, jimiž se zpravidla míní Visla, Odra i Labe,  ač ovšem ani příchod z jihu nelze vyloučit. Je zajímavé, že ,,Tatenice” mají nejstarší znění s náslovným ,,Det, Tet-”. Jiné doklady na tento základ: OJ Tetour z Tetova (od Holešova), MJ Tetvice; sufix upomíná na podobné případy: Ledvica, Lokvy od ,,loky”, lokve, hloubka v rybníku, pův. ,,n7kty = necky, maked. nošvina; oty, gen. otve druh kachny, MJ Útvina; ,,žely, želva (též v MV), MJ Želvice, žr7ny – žerno, Žernovice. Tetov u Kolína, luž. ,,Tetava” A. Černý, Ath. 4, 1886, str. 84. Bulharské ,,Tetevené” – jméno kmenové podle MJ Tetovo ukazuje zřejmě na existenci masc., viz J. Zaimov, Slawische Namenforschung, Berlín 1963, str. 52. Také E. Eichler a H. Walther, Ortsnamen der Oberlausitz, Berlín 1975, str. 312 uznávají kořen ,,tet7” vedle ženského ,,teta” a citují lužické i české archiválie. Litevsky ,,tévač” – otcové. Palacký a Šafařík, Älteste Denkmäler, už znali ,,Tetevčice” v záp. Haliči a ženské u-kmen y podle ,,svekry”; o tom všem nic nevěděl Hanka, který tu četl ,,Jetvy”, tj. nářečové ,,větve”, nemaje také ani ponětí o chronologii této dialektické změny. Připomínáme ještě řecké ,,tetta” – otec, tatalizó – lichotím se, lotyšské ,,Debess tevs” = nebe jako otec, mythologické; též ,,cetúté”, z toho ,,cetú”, v polštině ,,ciotko” aj. Jak známo, nemusí jména se základem ,,te-ta” aj. znamenat ,,tetu”, ale i ,,otce”, ba i jiné rodinné vztahy,  jež dítě počínající mluvit pochopitelně nerozlišuje.

U jména ,,Popel”, polské časté ,,Popiel” asi nejde o apelativum ,,popel”, pozůstatek ohně, ač nelze vyloučit souvislost s řeckým ,,poltos” a ,,palé”, tj. ,,moučná kaše” lat. ,,pollen”, též ,,pulvis” a stind. ,,palalam”, jak soudí Holub – Kopečný. Potom by tu nebyla spojitost s ,,páliti”, jak se obvykle soudí, ale opět s dětskou řečí, jak nejlépe ukázáno ve starém spisu Šerclově, str. 194: základ ,,pa” = jednak otec, jednak i výraz pro ,,jísti”, viz slova jako ,,papula, pápa”, řec. ,,popanon” – koláč, lat. ,,pabulum”, sloveso ,,pappare” (u Plauta), ostatně i ,,populus” – živený národ, základ ,,pamp” – kypěti, snad i ,,pampeliška”, plod bílé mateřské šťávy. Hláskoslovné potíže, záměna ,,o-a” při slovech tohoto typu nemusejí být na překážku. Je možné, že rod ,,Tetvy Popelóv” byl velmi zámožný, proto ,,živil” četné příslušníky, zejména naše ,,Klenovice” (polsky ,,Klonovici”), viz T. Skupina,  Prace onomastyczne II, Vroclav – Gdaňsk 1974, str. 78. Území tohoto rodu by tady pokrývalo značnou část jižních i západních Čech a jméno ,,Tetva Popel ” by bylo opět symbolické.

Trut  (pogubi saň lútú), jen LS. Komárek upouští od námitek čistě jazykových, neboť ,,trut ” staročesky doložen je” (Sborník, str. 248), ale věcně odvozuje Trut a i pověst o zabití saně z Beckovského) i když bychom se již zde mohli právem pozastavit nad tím, odkud to vzal B.). Flajšhans: ,,Trut  podle Trut nova a to z německého ,,Trautenberger”. Skutečnosti ovšem vypadají jinak. Etymologicky je nutno vyjít od kořene ,,ter-”, jenž je ovšem rozšířen. Tak máme řecké ,,trauma, tryó”, slovanské ,,trovo, trúti”, tryjó, tryti”, st.ind. ,,taruté”, litevské ,,truniú” – práchnivěti; děj může být aktivní i pasivní. K tomu Persson II, str. 777, který sem řadí také ,,tratiti”. Staročeské ,,trut ” znamená také ,,trubec”, ale plně sem patří: litev. ,,tréndu” – býti požírán od hmyzu; trond; stind. ,,trnatti” = vrtati, řecké ,,tetrainó”, stálým, týmž pohybem něco přepracovávat, obrábět. Podle Perssona I, str. 444 znamená základ ,,tru-” tlačit, tisknout”, sem i latinské ,,trudo, trucido”. Po nasalisaci potom stsl. ,,trat7” – stráž (z tohoto významu pak vychází třeba Zeyer  ve svém ,,Vyšehradu” aj.), lotyšské ,,trut s” – brusný kotouč, trinu = tru. Nosovku v našem ,,Trut u” se zdá dokazovat slovinské ,,Trot”. Zde je obdobná pověst o Trotu, bratru Krěsnikově (ke ,,křísiti”, ,,křesati”). ,,Krěs” tu znamená slunovrat, kresnik7 – červen, tedy symbol léta. Trot zabil draka zlatou sekerou, takže jde v podstatě o vítěz ství jara a léta nad zimou (Krek, uv. spis., str. 579). K základu patří ovšem i stčes. ,,trut iti” – ubíjeti, ale i ,,tráviti”. Viz i Ž. Ž. Varbot, Slawische Wortstudien, Bautzen 1975, str. 156 nn., ukrajinské ,,s6trut 7 – vyvracení”. Shevelov, uv. spis, str. 191 uvádí se staroruským ,,trut 7” a stsl. ,,trat7” v souvislost i anglosaské ,,thringan” a lotyšské ,,drupu – rozpadati se”, litevské ,,trúkti”. Další deriváty:  v polštině ,,trut y”, ruské ,,trut it6” – tiskout; stč. ,,otrut iti – udeřiti”, v Baw.; ,,natroutiti” = concutere, Kott, Dodatky I, slovenské ,,truštiti” – tříštiti, čes. ,,potroutiti” – tlouci na hřebík, truštiti se – lámati se (Kott III); trúpati – být ničen, kažen; ovšem i ,,trup”, pův. ,,mrtvola”, dodnes v ruštině; v Alx. B 151; v Žalt. Vitb. 36, 14 ,,aby zatrut ili pravé srdcem”, tj. ,,ut trucidarent” mečem i lukem; trut í – tluče, ale i ,,naléhá”, Dal. 17, 16; ,,srdce mé tvými ranami nadtruť”, Modl 80 V; bolest trut í, Hus, Dcerka 3; smrt trut í mnohé, Hus, list z Kostnice 1414; vozataj zlým duchem otrucen, Otc. 158a = percussus, Smetánka  překládá nepřesně ,,zachvácen”. ,,Otrut iti = omráčiti, Tkadl. S 5b; o drzvie sě truczeje” cituje Kott IV; u Týna ,,troutiti” dokazuje životnost a plodnost výrazu i do doby nové; symboličnost vokálu -u- právě u tohoto konglomerátu nachází J. M. Kořínek, Studie, str. 179 obdobně jako u ,,tlučení, tlupy ”. Ruské ,,trut en7” znamená i ,,kleštěnec”, tento úkon se kdysi prováděl tlučením. Ukrajinské ,,natrut ” – otlaček na noze, polské ,,natret” od stálého stoupání na nohu, polské ,,truč” – mučit, týrat u Karlowicze V, str. 424; u Tupikova, str. 459 je ,,Trut” jako jméno kyjevského mnicha, tamtéž i ,,Peretrut ov”, str. 745. U Karlowicze V, str. 179 je zmínka o Trut ovi a pověsti o něm; pohanského hrdinu později nahradil sv. Jiří. Dodnes žije na Slovensku ,,trucic” – ,,čapku do zemi truceu” – uhodil, mrštil.

Uvedli jsme hojnost dokladů hlavně proto, že je jim po sémantické stránce jedno společné: opakovaný úkon, ať jde o bití, tlučení, vrtání, rozpadání, práchnivění, mučení, trávení, zkrátka vždy o postupnou smrt. Proto je i ,,Trut ” jméno symbolické. Znamená ,,Zabíječe” draka nebo saně. Tato mythická zvířata mají vždy mnoho hlav a dlouhé, svíjející se tělo. Mythos souvisí s řeckým ,,Apollonem Sauroktonem”, tedy zabíjejícím ještěra nebo ještěrku, s iránským ,,Thra-etanem, hadobijcem, jak věděl již J. Voborník,  Julius Zeyer, Praha 1907, str. 89. J. Poulík,  Pevnost v Lužním lese, Praha 1967 uvádí nález  štítu z parohoviny, na němž je vyobrazen krokodil a lukostřelec; P. soudí, že jde o domácí motiv. Podle V.V. Ivanova a V.N. Toporova, Issledovanija v oblasti slav. drevnostej, Moskva 1974, str. 5 nn. je boj proti saním a drakům veden jaksi ,,shora dolů”, takže snad i v RZ stojí proti sobě Krkonoše a Polabí s Trut om jaksi uprostřed.

Doklady z onomastiky ovšem hledí také převážně k severu. Vardas, str. 7 dokládá potok ,,Trut inu”, tj. ,,Trut inu vodu” a také hydronymy ,,Trut navu, Trut ovu Úpu, Úpici”. V. Šmilauer, Příručka slov. toponomasti ky, Praha 1970, str. 184 tyto příklady nemá (proč?), ale ovšem ,,Trubce, Trocnov”. Pro starou pruštinu dovodil už H. Jireček, Vl. jména v RZ, Praha 1897, str. 19 jména jako ,,Trut enowe, Trut in, Trautenbach”. Polská MJ Trotnowice, Tratnowit, Tratnowiz (M. Suliszová, Staropolska fonetyka w swietle materiálu onomestycznego do 14. wieku”, Varšava – Vroclav 1976, str. 42), vše hlavně z Malopolska. Dále ,,Trut nowo, Trut nowy (u Gdaňska), Trut winiec”. Podle Kozierowského II, str. 324 a 325 i ,,Trat, Trath, Tracko” snad od ,,trut en”, trubec nebo bodavý čmelák, samozřejmě odvozený sufixem. Hosák – Šrámek II, str. 608 má ,,Trut manice, Trut maničky”. Při výkladu o nejznámějším českém Trut novu se tvrdívá, že město mělo původní název Úpa (2. polovina 13. století) a od roku 1301 že byl ,,Nový Trut nov”. To dokazuje leda, že byl i ,,Starý Trut nov” nebo jen ,,Trut nov”. Jiná námitka se soustředila na sufix, který je rozšířen o komponent ,,n7, no” a tvrdila, že by mělo být ,,Trut ov”. I tato výtka padá, neboť shodně je tvořeno ,,Kladno”, nejinak i ,,Vidnava, Olešná, Lužná, Deštná, Brocná, Osečná, viz I. Lutterer, Onomastické práce 2, 1968, str. 89 (Taszyckého sborník). Totéž dokázal i M. Rudnicki, Praslowianszczna Lechia-Polska I, Poznaň 1959, str. 188: tak i ,,Widna, Widnica” vedle jiných derivátů: Widawa, Widowo, Widowice, Widok, Widoczna, Widacz”. — Ze všech těchto důvodů nelze uznat těžkopádného ,,Trautenbergra”, z něhož ostatně nemáme v těchto OJ žádné další pozůstatky kromě násloví, za původce ,,Trut nova” i dalších míst.

Věstoň , jen v Jar. Flajšhans, jak se zdá, tápe ve spekulacích, odkud OJ pochází, zda z Nekrol. Podlaž. nebo dokonce z anglického ,,Weston” (!). Komárek se spokojuje s citátem z uvedeného soupisu mrtvých. Odůvodnili jsme již, proč je psáno bez ,,jotace”.  Jméno je kryto místními názvy ,,Věstonice” a ,,Věstoň ovice” (u Třebíče). Hosák – Šrámek II, str. 696 ovšem akceptují OJ ,,Věstoň ” jako samozřejmost.

Vlaslav , jen Čest. se bere jako zkrácený ,,Vlastislav”, Komárek říká, že by mělo být spíše ,,Vlaclav”. Jméno se v RK vyskytuje jen v této podobě a je možné, že tu opět působila blízkost polštiny jako v Čest. vůbec. Taszycki, Onomastyka, Vratislav 1958, str. 63 uvádí tato jména s vymítnutou dentálou: Goslav, Peslav, Raslav, Roslav, Vislav (to z Vitoslava, ale myslím, že by bylo lépe vyjít z archaického základu ,,vei-”) a Sieslav. Je však možné, že ,,Vlaslav ” vznikl jinak, třeba z ,,Vlad-slav” jako je ,,Vraslav” (Kott IV) nebo ,,Hoslovice” z ,,Hostlovice” a ty zase z ,,Hostilovice”. ,,Bratislava” souvisí se jménem ,,Braslav” (9. stol.), a tu se dostáváme k problému, jak přepisovat jméno Čestmírova protivníka u Dalimila, kde čteme ,,Vlastislav, Vratislav, Vladislav i Vlatislav”. V rkpu ,,L” je ,,s” nadepsáno, takže by tu bylo původně opět ,,Vlatislav”. Kdo ví, zda bychom neměli — vezmeme-li v úvahu archaické epické jádro skladby — vyjít i zde z pův. základu ,,val-vla” a považovat -d za rozšířený kořen. Máme totiž latinské ,,valeo” a také keltské ,,Catovalos” – velký vládce. Viz k tomu Otkupščikova, str. 119, kde se uznává kořen ,,val-” stupňovaný z ,,vel/vol”, což by souviselo se jménem pohanského božstva ,,Veles”. Viz též Ivanova s Toporovem, výše uvedený spis, str. 73, kde se právem rozkládá ,,vla-d-yka”, ano i Vel-ij, vel-ký a ještě starší řecké ,,vanax” (klasické ,,anax”) = vládce se styčnými body a tocharštinou vedle latinského ,,velle – volo” = chci.

Záboj , jen v RK ve stejnojmenné písni. Komárek uznává toto OJ za možné vzhledem k různým podobným s komponentem ,,-boj” a také k četným osobním jménům počínajícím podle ,,záboje – výpalků”, u Machka, ES je pod tímto heslem vyobrazen přístroj na vytloukání vosku a jiných hmot a název prý označoval i nějaký klín u pluhu. Kopečný v Průvodci… (str. 138) tvrdí, že jméno ,,nemá obdoby” v jiných slovanských jazycích. Dokonce jsem četl někde i námitku, že by tu musilo být ,,Záboj ník”.

O správnosti tvoření (prexix + jméno činitelské  z pův. ,,boi-os”) nemůže být pochyb, a proto uvedeme nejdříve různá jména tvořená analogicky:  Zádor, Zábor, Zabyla, Zámor, Zásmuk, Závrh (Závržice), Zabrat, Zadar, Zagosť, Zasad, Zamir (opositum k ,,Záboj i”?), Závid, Závist, Záhoř a dokonce i Zákon (Kott V), Zamsta, Záviš, Zabud, Zamysl, Zagreba, Zamarej, Zamarejko, Zamušajko, Zamjatna a jistě i mnoho dalších. A naopak příklady na ,,uv”#34105#>-boj: Zboj, ruské Izboj = vybití, Přiboj, rozboj, Sěboj, Proboj, Přědboj. Je i pomořanský Doboj (Milewski, Indoeuropejskie…, str. 74), polské ,,Uboj”, prý ve významu ,,člověk lenivý, tupý” (Karlowicz VI, str. 4; to nazaráží, neboť ,,bojovati” prý souvisí s ,,báti se”, ač to zní velmi překvapivě). Byl i ,,poboj”, ale jako apelativum; polské ,,pobojowica” – místo, kde se mlátí obilí. Tím se dostáváme ke značné sémantické rozštěpenosti takovýchto slov: máme běžně ,,náboj”, ale v polštině to znamená i ,,napadení, útok”, Karlowicz III, str. 216; strus. ,,zaboj” = ohraničené, vybojované místo; ,,rozboj” znamená ,,zbojnictví” i ,,zbojníka”, ale v sch. je to ,,tkalcovský stav”, ve slovinštině ,,zboj, loupež”, a to je podle L.V. Kurkiné (Etimologija 1976, str. 20) význam původní. Keltské souvislosti se nedají plně vyloučit, neboť Sadnikowa – Aitzetmüller citují (V, str. 252e) balkánsko-illyrské ,,Boius”.

Pomleté krmivo (lašské ,,zabuj” není jediným významem slova ,,záboj”), k němuž má Kott V 9 (devět) různých sémantických variant, z nichž nejvíce padá v úvahu ,,podivín, chmurně se dívající člověk”, ,,zabočenec” (na Místecku). Se středočeštinou se tu nemůžeme spokojovat. V polštině je ,,zabójstvo” běžné. S. Rospond, Gr. hist. jez. pol., Varšava 1971, str. 351 cituje ještě z Mickiewicze (Pan Tadeáš) ,,zabojca = zabíječ”. Také u Karlowicze ,,zabójnik = zbojník”, VI, str. 261. V témže slovníku na str. 339 ,,zabójowač – zabít” a dále na str. 347 ,,Zbój = zbojník”. Sufix ,,6” byl ovšem brzy rozšiřován – hlavně u jmen – kdežto u přístrojů nebo hmot toho nebylo zapotřebí. Tak cituje i Dokulil, Tvoření, st. 54 ,,zábojce” vedle ,,průbojce”, také ,,zabijce, průbojník” atd. Formant ,,ce” je pozdější proti ,,6c6”, viz ,,Vlaslav obojec”. Jako OJ uznává Záboj e i Hosák – Šrámek II, str. 699, neboť odtud prý vzniklo ,,Zabek” jako ,,Vybek, Vybčice”. Tak i ,,Příbek, Ubek”, snad i ,,Epek” a k tomu odvozená jména mítní. Obdobné tvoření také v lužičtině, kde se ,,Záboj i” blíží ,,zadora”, člověk odporující nebo odporný (Muka II, str. 1.005). – Protože existuje doložené staročeské ,,přěboj” i ,,Přěboj” (též přěbojník = loupežník), můžeme usoudit, že také zde je další ,,nomen – omen”; Záboj  – člověk, který loupežení naopak zabraňuje, tedy ,,obránce, ochránce”. Jihočeské ,,zabovati” by mohlo být zkráceno ze ,,zábojovati” jako se lidově krátí ,,Budějovice – Budějce”.

Tu tylko kilka słów wstępu do imion ruskich dla tych którzy znają alfabet rosyjski, reszta pod linkami podanymi powyżej

Imiona – ruskie (rosyjskie, ukraińskie, białoruskie)

Славянские имена

Имя определяет судьбу человека. Это ключ к его внутреннему я. Ведь неспроста на Руси у человека было два имени одно – ложное, для всех, и другое – тайное, только для самого человека и его очень близких людей. Эта традиция существовала как защита от недобрых духов и недобрых людей. Часто первое славянское имя было заведомо непревлекательным (Крив, Некрас, Злоба), для еще для большей защиты от недобрых. Ведь не имея ключа к сущности человека, причинить зло гораздо сложнее. Обряд второго имянаречения производился в подростковом возрасте, когда основные черты характера сформировались. Имя давалось исходя из этих черт. Славянские имена изобиловали своей разнообразностью, существовали группы имен:
1) Имена из животного и растительного мира (Щука, Ерш, Заяц, Волк, Орел, Орех, Борщ)
2) Имена по порядку рождения (Первуша, Вторак, Третьяк)
3) Имена богов и богинь (Лада, Ярило)
4) Имена по человеческим качествам (Храбр, Стоян)
5) И основная группа имен – двухосновные(Святослав, Доброжир, Тихомир, Ратибор, Ярополк, Гостомысл, Велимудр, Всеволод, Богдан, Доброгнева, Любомила, Миролюб, Светозар) и их производные (Святоша, Добрыня, Тишило, Ратиша, Путята, Ярилка, Милонег).
Из перечисленных имен несложно проследить процесс создания производного имени: из двухосновного отсекается вторая часть и прибавляется суффикс или окончание (-нег, -ло, -та, -тка, -ша, -ята, -ня, -ка).
Пример: Святослав : Свято+ша=Святоша.
Безусловно имена людей несут в себе значимую часть культуры и традиции всего народа. В России с пришествием христианства славянские имена почти полностью впали в небытие. Существовали списки славянских имен запрещенных церквью. Почему так происходило нетрудно догадаться. Одна часть имен (Лада, Ярило) была именами славянских богов, обладатели второй части были люди, которые и после христанизации Руси пытались восстановить культ и традиции (волхвы, богатыри). На сегодняшний день в России славянскими именами называют лишь 5% детей, что безусловно обедняет и так скудную славянскую культуру.
Целью данного раздела является не только внедрение в народ понятия истинно русских имен. Примером может служить следующая не редкая ситуация: Девочку назвали Гориславой. Соседи, удивляясь необычному имени говорят: „Не могли назвать как нибудь по-русски Ирой или Катей” – без комментариев. Основная цель данного раздела создать глобальный список славянских имен (кстати на сегодняшний день самый крупный в Рунете) с попыткой определить значения имен и сопоставления с историческимим и легендарными личностями.